Jaké to bylo ocitnout se najednou v dětském domově?

Měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu jsem pociťovala strach z neznámého prostředí. Chtěla jsem domů, k mámě. Na straně druhé to špatné skončilo a přede mnou se otevíralo něco nového. Jenom taková vzpomínka. Náš domov sídlí v budově bývalého zámku. Když jsem ho poprvé uviděla cestou autem, napadlo mě: Ježišmarja, já nechci být jeptiška! Spletla jsem si ho totiž s klášterem. Já nikdy předtím zámek naživo neviděla.

Jak ses s tím vyrovnávala?

Začátky byly hodně těžké. Na pokoji nás bylo dvanáct holek. Naštěstí jsme se sestrami zůstaly pohromadě, a to mi dávalo sílu jít dál. Také jsem měla štěstí na vychovatele. Dodnes jsem v kontaktu s Míšou Krejčí, která mě doprovázela všemi těmi roky a hodně mi pomohla. Byla neuvěřitelně hodná. Připomínala mi mou babičku. Člověk se za ní mohl přijít pomazlit. Hodně se nám věnovala a také vedla různé kroužky.

image_long_01

Jak bys popsala atmosféru v domově? Panuje tam rivalita mezi dětmi?

Rivalita ano, ale určitě ne v pozitivním slova smyslu, spíš v lumpárnách. Skutečnost je taková, že pro drtivou většinu chovanců je úspěch, když si udělají učňák. Nemají v sobě příliš zakódované základní životní hodnoty jako respekt, zodpovědnost, slušné chování a podobně. A pak si myslím, že tu panuje obecný nezájem o společné aktivity. Vzpomínám si, jak jsme jeden čas dostávali z kuchyně potraviny na víkend s tím, že si z nich máme společně vařit. To mě strašně bavilo a současně mě štvalo, že ostatní se nechtějí zapojovat. Že by měli snahu naučit se něco nového, zlepšovat se, tak to nemohu říct.

image_small_01-3

Jak se přihodilo, že jsi dostala příležitost přejít na „normální“ základní školu?

Zvláštní nebo, jak se oficiálně říká, speciální škola pro mě vlastně byla normální. Nic jiného jsem neznala. Pravdou je, že škola mi vždycky šla, měla jsem samé jedničky. Co se ale změnilo po přechodu do domova, bylo, že se mi učitelé najednou začali více věnovat. A jednoho dne mi nejstarší sestra společně s paní vychovatelkou sdělily, že bych mohla přestoupit na základní školu.

Jaká to pro tebe byla změna?

Docela velká. Celkem rychle jsem pocítila, že je daleko více učení. Například moje oblíbená matematika byla o poznání těžší. Musím ale říct, že současně mě škola víc bavila. S látkou mi pomáhal bývalý učitel ze zvláštní školy, takže ten první nápor jsem docela zvládla.

Jak se k tobě chovaly děti z tzv. normálních rodin, s nimiž jsi chodila do školy?

Celkově to bylo daleko lepší než na speciální škole, ale samozřejmě se našli tací, kteří se mi posmívali za to, že jsem z „děcáku“. Naštěstí jsem si rychle našla kamarádky, se kterými jsme vydržely až do posledního ročníku. Bylo to úplně normální kamarádství, trávily jsme spolu hodně času a vzájemně se navštěvovaly. Několikrát za mnou dokonce byly i v domově. A musím říct, že skvělý byl také náš třídní učitel, který mě docela podporoval. Mohla jsem za ním kdykoliv přijít a probrat s ním, co mě trápí, co mi nejde a podobně.

V kom nebo v čem jsi nacházela motivaci zlepšovat se?

Mým největším vzorem i motivátorem byla a je nejstarší sestra. Dost možná proto, že ona sama dokázala být úspěšná. Dokončila základní školu, pak se dostala na střední vojenskou. Ta jí poskytla jistoty jako práci a bydlení. Viděla jsem na ní ten progres a věděla jsem, že chci dosáhnout něčeho podobného. A pak je tu ještě jedna věc. Od té doby, co se nám stalo to s dětským domovem, jsem si říkala, že nikdy nechci a nesmím dopadnout jako máma.

Takže bylo jasné, že půjdeš na střední školu?

Ano, nebylo to ale nijak jednoduché. Po vzoru sestry jsem se hlásila také na vojenskou, kam mě nepřijali. Začala jsem vážně uvažovat o hotelovce. Jednoho dne však přišla paní vychovatelka a prohlásila, že by byla možnost dostat se na technickou střední školu v Opavě. Konkrétně na management strojírenství, takže trochu ekonomiky a trochu techniky, od každého něco. Matematika ti přece jde, říkala, tak by tě to mohlo bavit. A právě tam mě technika opravdu chytla.

image_small_02-1

Střední škola, to byl další významný krok v tvém životě.

Střední už byla o něčem jiném. Přístup ostatních byl už vyzrálejší. Brali mě úplně normálně. Jo, ty seš z domova a studuješ střední školu, tak to seš dobrá, že to zvládáš. Respekt. Navíc jsme měli dobrou partu a učitelé byli také fajn. Všechno se to spojilo dohromady. Na střední jsem si už pohrávala s myšlenkou, že půjdu na vysokou. I když musím říct, že byly chvíle, kdy jsem si říkala, že nedám ani tu střední. Naštěstí i během středoškolských studií mi pomáhaly moje vychovatelky z domova a také paní třídní učitelka.

Jaké byly reakce v domově, když bylo jasné, že půjdeš na střední školu a pak dokonce i na vysokou?

Já jsem se s lidmi v domově moc nestýkala, neměla jsem si s nimi co říct. Kolem byly většinou děti, které neustále dělaly nějaké průšvihy, a já jsem si říkala, že to k životu nepotřebuju. Proč si dělat zle, když na tom můžu být líp? Pohybovala jsem se především mezi sestrami, vychovatelkami a mojí nejlepší kamarádkou z domova. A ty mi to všechny přály. Samozřejmě vím, že reakce běžných chovanců z domova by nebyly zrovna přející. Ovšem dnes, když se mě tyhle děti ptají, jak se mám, říkám, že dobře, a současně mi v hlavě naskočí, že kdyby se i ony více věnovaly vzdělání, mohly na tom být také lépe.

image_small_03-2

Jak přistupuješ k novým výzvám, které ti život přináší?

Musím se přiznat, že jsem strašnej nervák. Všechno hrozně prožívám, každou zkoušku nebo test ve škole. Naštěstí mě mí blízcí vždycky podporují. Říkají mi, že to zvládnu jako vždycky a že se nemám čeho bát. A pak, když se to povede, tak prožívám opravdové okamžiky radosti a štěstí. Jako například na promoci, když přijela moje nejstarší sestra i s rodinou, vychovatelé nebo i lidé z Nadace Terezy Maxové, tak to je skvělý pocit, že se něco povedlo a že jsou u toho také ti, kteří mě podporují. Je to pro mě důkaz, že to s podporou myslí vážně, že jim na mně opravdu záleží.

logo_nadace

Zmínila jsi Nadaci Terezy Maxové. Jak se vaše cesty protnuly?

Úplně poprvé jsem se s touto nadací setkala, myslím, na jarmarku v rámci akce Šikovné ručičky, kde děti z dětských domovů prodávají různé předměty, které samy vyrobily. Pak uplynula řada let a až když jsem si podávala přihlášku na vysokou, tak mi, už poněkolikáté, poradila paní vychovatelka, že bych si mohla podat žádost o podporu s financováním ubytování. Učinila jsem tak, a světe div se, zhruba do měsíce mi přišla odpověď, že mě budou podporovat. To byl skvělý pocit. Předtím jsem nadacím moc nevěřila. Měla jsem takové to povědomí, které má většina lidí – no jo, nadace, tak to zase půjdou peníze akorát tak někomu do kapsy. Teď už si to rozhodně nemyslím.

Jakou roli hraje Nadace Terezy Maxové ve tvém životě?

Pro mě je to vlastně takový hodně blízký přítel, téměř na úrovni člena rodiny. Mám hodně ráda lidi z nadace a o nich to také je. Zajímají se o to, co dělám, co mě čeká, co plánuji do budoucna a tak. Opravdu se zajímají téměř o každou zkoušku, kterou mám před sebou. Vždycky mi kladou na srdce, abych jim zavolala, jak jsem dopadla. Pomáhají mi také s učebními materiály, které jsou, alespoň v mém oboru, poměrně finančně nákladné. Dokonce jsem na základě svých osobních zkušeností přesvědčila mladší sestru, aby se s nadací také spojila. No a oni jí pomáhají už na střední škole, například s financováním jízdného, učebnic nebo také jazykových kurzů. Takže to určitě jde.

 

 

Od života chci pořád víc. Nespokojím se s tím, co mi někdo přinese na zlatém podnosu

Připravoval tě někdo na to, jaký je svět za zdmi domova?

Na to se podle mě teoreticky připravit nedá. Ano, v domově nám říkali, že život není jednoduchý. To já ale přece vím dost dobře sama! Pro mě je důležité to, že si život můžeme jednodušším udělat. I v tomto smyslu pracuje Nadace Terezy Maxové. Já jsem vždycky věřila a věřím tomu, že když budu s lidmi jednat slušně, tak oni mi budou oplácet stejnou mincí.

Jaké jsou podle tebe šance chovanců z dětských domovů na trhu práce?

Samozřejmě, že zaměstnavatelé pohlížejí na lidi z domovů jinak. Sama jsem se s tím setkala, když mi paní personalistka přímo řekla, že nevěří, že umím pracovat, když jsem z domova. S podobnými reakcemi se setkala i moje sestra. Tady musím znovu vzpomenout lidi z nadace. Oni nás v tomto směru edukují, říkají nám, ano, setkáte se s odmítnutím, ale věřte, že ne všichni jsou stejní a určitě stojí za to vytrvat. A tak jsem si i já našla dlouhodobou brigádu, kde jsem působila téměř rok. Moje sestra ji také našla. Nesmíte to vzdát. Svět určitě není černobílý. Narazíte i na dobré duše.

image_long_02

Co jsi dělala na brigádě, kterou zmiňuješ?

Naštěstí jsem byla v oboru. Pracovala jsem jako laborantka kvality materiálů, takže jsem zkoumala strukturu, vlastnosti a navrhovala techniky zpracování při výrobě. A to mě, musím říct, opravdu baví. Určitě bych se chtěla realizovat v tom, co studuji. Na druhou stranu člověk nikdy neví, kam ho to zavane. Stejně tak si můžu otevřít cestovku nebo mít domácí pekárnu, což mě taky hrozně baví.

Co máš ve škole ještě před sebou?

V září mě čeká obhajoba diplomové práce a státnice. Pak budu pokračovat na doktorandském stupni studia. Tam ještě musím udělat přijímačky. Ale zase, naštěstí mám kolem sebe pozitivní lidi, včetně přítele, kteří mi říkají, že to zvládnu a že za chvíli budu Ph.D. A o tom je. Mít kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi a přirozeně vás podporují. Jinak co se týká práce, už jsem si vybrala jednoho významného regionálního zaměstnavatele v oboru a věřím, že to vyjde.

Jedním z partnerů Nadace Terezy Maxové, který se podílí na financování studií znevýhodněných dětí v rámci Vzdělávacího Fondu a programu ROZJEDU TO!, je i ŠKODA AUTO. Nepřemýšlela jsi o své profesní budoucnosti právě u této firmy?

Zrovna nedávno se na mě obrátili lidé z nadace s tím, že bych měla šanci se ucházet o Trainee program ve ŠKODA AUTO. Momentálně to ale časově nezvládám, protože to koliduje se státnicemi. Nicméně, škodovku mám strašně ráda. Sama jednou jezdím. ŠKODA je pro mě tradiční česká značka, která je pro mladé lidi určitě dost zajímavá. Rozhodně bych u takového zaměstnavatele jednou pracovala ráda. To je ale zatím všechno ještě ve hvězdách. Uvidíme!

 

ptackova

Eva Ptáčková
(*1992)

 


V dětském domově se ocitla v roce 2001 ve svých devíti letech společně se svými třemi sestrami. Všechny je odvezli rovnou ze školy. Otec byl ve výkonu trestu a máma propadla závislosti na hracích automatech. Holky byly často samy doma a musely se o sebe umět postarat. Dost možná právě tohle byla dobrá startovní pozice Evy na její cestě nahoru i přes všechna příkoří, která život v domově člověku připravuje. Eva sama říká, že začátky byly krušné. Nerozuměla si s takzvanými běžnými chovanci. Neměla si s nimi co říct. Chodila na zvláštní školu, kam ji umístili již rodiče. V domově si naštěstí všimli, že má na víc. Přešla na základní školu a její život začal dostávat lepší směr. Následovala Střední škola technická v Opavě a nyní s finanční pomocí Nadace Terezy Maxové dětem a ŠKODA AUTO dokončuje magisterské studium na strojní fakultě na ČVUT v Praze a chystá se na doktorandský program.

Eva Ptáčková

„Tyto vzorky sbírám v rámci přípravy své diplomové práce. Jedná se o vzorky rámů tyčí z mangan-borové oceli do autosedaček, zalisované v bakelitu pro metalografické zhodnocení. Tedy pro zjištění struktury dané oceli a pro zjištění její tvrdosti. Příprava takto upravených vzorků není jednoduchá a vyžaduje svůj čas. Jsem na ně tedy patřičně hrdá.“

Tato stránka používá cookies. Více informací o zpracování Vašich osobních údajů na jejich základě a o Vašich právech naleznete v Informaci o zpracování osobních údajů prostřednictvím cookies a jiných webových technologií. Níže můžete udělit souhlas se zpracování osobních údajů rovněž pro statistiky a analýzu chování uživatele.