Když je smích ten nejlepší lék

ODPOVĚDNOST

Zdravotní klauni léčí smíchem a přinášejí dobrou náladu nemocným dětem i seniorům. Pomáhají tak ulevit od těžkostí spojených s nemocí či stářím a dokážou všechny naladit na veselou vlnu. Přečtěte si, jak to dělají.

1. 2. 2017

Zdravotní klaun není rolí, za kterou se sbírají ocenění. Je to hlavně improvizace na základě vlastní intuice. Klaun se sice neřídí pokyny režiséra, o to víc se však musí dokázat sžít s rolí „svého“ klauna, neboť ve finále má k dispozici pouze kostým a jméno. A samozřejmě publikum. Až do poslední chvíle tak zdravotní klaun vlastně netuší, jak bude jeho představení probíhat.

Jakmile se zdravotní klaun oblékne do kostýmu a svůj převlek završí nasazením červeného nosu, čeká jej vstup na „jeviště“ v podobě nemocničního pokoje. Než ale otevře dveře, je nezbytné, aby se podrobil dezinfekci rukou a veškerých rekvizit, které s sebou do hry přináší. Mezitím ještě absolvuje superrychlý brífink od nemocničního personálu, aby se dozvěděl skladbu svého publika. To je pro klauna nesmírně důležité. Musí totiž vědět, v jakém stavu se malí pacienti nachází, aby vhodně zvolil intenzitu hry. Ačkoliv smích léčí, a z toho celý koncept Zdravotních klaunů vychází, přílišný útok na bránici by mohl třeba dítku těsně po operaci appendixu spíše uškodit.

Smíme dál?

Pootevřít dveře a opatrně nahlédnout do pokoje. Rychle zanalyzovat situaci. To je pro herce s červeným nosem možná ta nejsložitější etapa. Neví totiž, v jakém rozpoložení se malí pacienti nachází. Naštěstí chodí vždy v tandemu, a tak se mohou navzájem podpořit. Cílem není vtrhnout na jeviště jako uragán, ale spíše vklouznout jako lehký vánek, který nejprve lehounce pohladí více či méně bolavou duši pacienta. Pak, až publikum herce zcela přijme, může nemocničním pokojem proudit vítr veselých emocí.

„Nikdy nejdeme na sílu, první setkání s dětmi je hodně křehkým momentem, a my jejich aktuální náladu musíme respektovat,” vysvětluje jeden ze zkušených klaunů. Ti ovšem vědí, že sem tam děti dělají drahoty a tváří se, že společnost zvenčí nechtějí. To je však jen součást dětské taktiky: „Pak obvykle použijeme fígl postupného dobývání se do dveří. To funguje zaručeně!“ shodují se klauni s úsměvem. V drtivé většině případů je však návštěva Zdravotních klaunů juniory netrpělivě očekávána.

Scéna je vytvořena a sestra Tupá s doktorem Motykou mohou rozehrát svou partii naplno. Publikum je zcela přijímá, stres způsobený nepříjemnou nemocí anebo nuda z vleklého
pobytu ve sterilním prostředí mizí v nenávratnu. Objevuje se intenzivní prožitek čiré radosti, která pak v dětech ještě dlouho doznívá.

Pro mnohé malé pacienty je klaun kromě rodičů jediným kontaktem zvenčí. „Ti, kteří se léčí dlouhodobě, žijí v nemocničním prostředí, jež je sterilní a je víceméně tvořeno jenom příkazy typu ‘měříme teplotu, teď je čas na léky nebo injekci, jdi se vyčůrat nebo odpočívej’. Pacienti nemají možnost se rozhodovat sami za sebe, ztrácejí kontakt s dětmi i dětstvím obecně a to je pro ještě nedozrálou psychiku velmi náročné,“ vysvětlují klauni. V jejich hledáčku tak není nemoc, ale zdraví. Nemoc jako by nevnímali a pro okamžiky svých hereckých výstupů se jim skutečně daří ji doslova vypakovat ze dveří.

Na strach máme NOS!

Zdravotní klauni často působí i mimo nemocniční pokoje. Když totiž čeká malého pacienta plánovaná operace, bývají tyto momenty doprovázeny strachem. Dítě je navíc hladové a žíznivé a to mu na náladě nepřidá. Tady je role vysmátého klauna obzvlášť přínosná. Pacienta vyhlíží už od nemocničních dveří a dělá všemožné legrácky. Od tohoto okamžiku se od nemocného dítěte nehne ani na okamžik, absolvuje s ním a rodiči předoperační vyšetření a doprovodí jej až ke dveřím operačního sálu, kam už nesmí ani rodiče.

Kostým klauna doprovázený nezbytným červeným nosem je pro jeho nositele jakousi imunitou. V zápalu „hry na radost“ si totiž může dovolit téměř vše. Aby dítě rozesmál, kolikrát si přátelsky utahuje dokonce i z lékařů a zdravotních sester, neboť i pro ně může být smích v jejich náročném povolání vítanou úlevou. Výsledkem projektu NOS! (Na operační sál) je téměř absolutní eliminace strachu před lékařským zákrokem a velmi často vysmáté dítě, které volá: „Tak za chvíli se uvidíme, jo?“ To pomáhá dítěti i všem okolo: „Není to úleva jenom pro pacienta samotného, ale také pro celý lékařský personál a samozřejmě pro rodiče. Lékaři se mohou v klidu koncentrovat na zákrok a matky či otcové jsou téměř beze zbytku osvobozeni od strachu, který mohou přejímat od svého stresovaného potomka,“ vysvětluje účinky klauní terapie jeden z hlavních představitelů.

Návštěva pediatrie zanechává mnoho pocitů a zajímavých zkušeností. Tím nejpřekvapivějším okamžikem je AHA moment, kdy zjistíte, že obdobného klauna si v sobě můžete vlastně najít sami. Můžete jej „vytáhnout“ ze svého vlastního já a použít v momentech, kdy sami procházíte těžším životním obdobím a nemusíte se ztotožnit se strachem, který ho doprovází. To je ostatně podstata filozofie Garyho Edwardse, zakladatele projektu Zdravotní klaun.

Oproti dětským pacientům, kteří mnohdy „snesou víc“, je potřeba projít dveřmi stacionáře vedoucími do velké, světlé a vzdušné společenské místnosti znatelně opatrněji. Vlastně s obrovským respektem. Tohle je pro klaunskou svobodomyslnou duši mantinel, do kterého se musí vejít za všech okolností. Jitka s Romanem to dělají rádi. Kromě nezbytného respektu se tu hodně skloňuje slovo úcta. Bez těchto dvou základních atributů by práce klaunů nemohla dobře fungovat.

Mávající stáří

Ve společenské místnosti sedí u rozlehlého stolu tři ženy a tři muži. Někteří z nich už na klauní návštěvu zdálky mávají. Vrásčité tváře rozjasňuje nakažlivý smích. Na příchod klaunů se očividně připravili. Důkazem je pečlivě vybrané oblečení, u mužské části pak navíc hladce oholená tvář. Neskrývaná radost se u některých starších žen projevuje vroucím objetím s milou návštěvou „červených nosů“. Tady je to tedy bez problémů, nálada je výborná a herecké duo může spustit svou dávku improvizace.

Roman se věnuje převážně ženskému pokolení a za doprovodu svého ukulele začíná zpívat šlágry, které doprovázely mládí dnešních seniorů na čajích, zábavách či místních tancovačkách. Ti se okamžitě přidávají, pokud jim paměť stačí. Vypozorovat lze její lehké výpadky, současně ale bleskurychlý návrat k textu, jakmile si zase vzpomenou. Jitka se zase více motá kolem pánů, ukazujíc jim fotografii ze svého prvního rande. Přestože se více věnují „svým“ skupinkám, nezapomínají vést dialog mezi sebou. Tím dostává vystoupení jakýsi pevný bod a řád, což pomáhá udžet dokonalou pozornost všech účastníků. Nelze si nevšimnout, že cílem protagonistů je aktivovat u seniorů vzpomínky na mládí, tedy na dobu, kdy povětšinou byli šťastní, spokojení a obklopení svými blízkými. Ti jim totiž už dnes ve spoustě případů chybí. Klauni jsou opět jediní, kdo je zvenčí může navštívit. Jsou neskutečně akční, někdy se zdá, že pro seniory musí být náročné s nimi udržet krok. Ale daří se jim to! Úsměvy jakoby prosakovaly z tváří poznamenaných těžkými životními zkouškami. Celkovou atmosféru velmi mile doprovází hlasité výstupy exotického ptactva, o které se osazenstvo stacionáře stará.

Co vás vedlo k roli Zdravotního klauna?

Roman: Oba jsme herci, já navíc učitel, je to pro nás další rozměr naší práce. Já divadlo dělám už přes 15 let a neustále se v té „hmotě“ hraní nacházím. Klaun mě vždycky přitahoval, je to vlastně důvod, proč jsem se dal na pohybové divadlo, na pantomimu. Mám rád tento druh hraní. Je to svoboda projevu, přesto je tam velmi tvrdý řád. Plus je to kombinace s pedagogikou. Moc mě to baví.

Jitka: Moje motivace je lehce odlišná. Důležité je pro mě to, že je tam přesah do sociální sféry. Je to posunuté o úroveň dál, tedy tu, která pomáhá.

Které návštěvy vnímáte jako náročnější? Ty u dětí, nebo geriatrické?

Jitka: Určitě je náročnější práce se seniory. Je potřeba obrovská dávka respektu,

je to křehčí. Liší se také průběhem. Jen velmi zřídka tu uslyšíte salvy smíchu, průběh je takový poetičtější, je to spíše o pohlazení.

Roman: K dětem to klaunství jednoduše patří. Naopak klauni u seniorů můžou být někdy vnímáni jako něco trochu nepatřičného. Je to težší, ale geriatrie mě hodně baví. Jakmile dojde k okamžiku přijetí, může to být až bezbřehé. To je pro mne fascinující.

Jak se sami vyrovnáváte s takovouto náročnou prací?

Jitka: Důležité je absolvování psychlogických supervizí, abychom měli vše pod kontrolou. Také mi hodně pomáhá získat si čas pro sebe, abych všechno vstřebala, zanalyzovala a zpracovala.

Roman: Určitě, mít čas pro sebe je hodně důležité.