Můj báječný psí život

Ať štěkne ten pes, který umí skočit páníčkovi do ledničky pro pití, pomoct mu s oblečením, když sám nemůže nebo ho upozornit na zvonící mobil. A co teprve přivolat mu pomoc, obrátit jeho bezvládné tělo tak, aby mu nezapadl jazyk a neudusil se.

12. 4. 2017 Škoda svět Odpovědnost

JSME ZAKOUSNUTÍ DO PRÁCE

Je brzké ráno, sluníčko nám už pomalu pere do kožichů. Naše alma mater, výcvikové středisko Helppes v pražském Motole, se probouzí. Co nás dneska jako každý den čeká? Nejdřív se vyvenčíme, pak si necháme hezky vyčistit uši, oči, zuby, následuje podrbání, teda přesněji nezbytná prohlídka kůže, srsti a případná manikúra. Zkrátka i drápky musí být zdravé. A hurá na dopolední část tréninku, kterou po procházce a hrách ještě odpoledne doplní další aktivity.

Než nám nasypou večeři do misky, stihneme ještě relaxační cvičení na gymballech, běžeckém trenažéru, nácvik na domácí koupání a v neposlední řadě i hry, rozvíjející naši psí inteligenci. Není to skvělý program? Před usnutím se ještě vyvenčíme na čerstvém vzduchu a lehneme do pelíšku.

Naše trenérka Tatsiana Auramava říká:

„Všechno se u nás děje cíleně. Pes musí zvládat nejenom úkony, které klient potřebuje pro zlepšení svého života, ale musí se umět správně chovat při ošetřování, péči o srst, koupání apod. U IQ her se snažíme dosáhnout toho, aby je se psím svěřencem hrál samotný klient, který si v rámci této společné aktivity, zábavné pro obě strany, rozvíjí jemnou motoriku, řečové schopnosti, postřeh nebo soustředění, podle typu svého postižení.“

DOVOLTE, ABYCH SE PŘEDSTAVIL, JMENUJI SE TOBI

Jsem border kólie z chovné stanice a v Helppes se cvičím kvůli Matějovi. To je 9letý klučina s poruchou autistického spektra a potřebuje mě ke svému životu. Právě se nacházíme v prostorném mobilheimu, který má simulovat prostředí bytu, abych si zvyknul na domácí prostředí. Dneska se budu učit otvírat a zavírat skříňky. Se mnou tenhle komplexní výcvik absolvují ještě mí psí kolegové. Postupně zvládneme základy asistence, jakými je podávání a přinášení předmětů denní potřeby různých velikostí, tvarů a materiálů, otevírání dveří, podávání věcí druhé osobě či na určené místo, podávání věcí od druhé osoby, vyndávání a podávání věcí z lednice, skříňky, zásuvky, pračky, otevírání zásuvek, dvířek, lednice, pračky apod.

Za jak dlouho to zmáknu? Trenérka říkala, že asi za 8 – 9 měsíců. Prý to je ve všech směrech náročné. Zejména co se finanční stránky týče. Průměrné náklady na můj výcvik činí cca 230.000 CZK a stát nepustí ani chlup. Žadatelé o nás, asistenční či signální psy, jsou tak plně odkázáni na své úspory nebo na pomoc dárců.

Kdo to teda živí? Mezi příznivce a podporovatele centra Helppes patří známé české celebrity i neznámí milovníci psů a filantropové. A já Tobi mám to štěstí, že mě podporují bezvadní lidi, co pracují ve společnosti ŠKODA AUTO.

Výběr peněz probíhá pomocí zaměstnanecké sbírky postavené na kombinaci principů Payroll giving a Matching. Vyčenichal jsem, že se jedná o možnost přispívat libovolnou částkou 6 interně zvoleným neziskovým organizacím ve formě srážky ze mzdy a firma tento příspěvek zdvojnásobuje. Díky programu firemní společenské odpovědnosti ŠKODA AUTO jsou tak ve službě už 4 psí Helppes asistenti a další 2, já a Zlom vaz, půjdeme taky již brzy tam, kde nás potřebují.

Jo jo, dokonce jsou tady psí kámoši, co si je tu nechávají vytrénovat přímo majitelé pro vlastní potřeby. Musí ale splňovat stejné nároky na výcvik jako my, profíci z chovných stanic. Třeba Fanny, maličká fenka plemene Biewer Yorkshire patří paní Martině, která trpí diabetem. Fanny se v Helppes učí včas upozornit svou paničku na nebezpečný pokles hladiny cukru v krvi a pomoci jí tak zažehnat či zvládnout blížící se hypoglykemický záchvat. Kdo by to byl štěknul do jorkšíra, co?!

Helppes je zkrátka plný skvělých psích borců a na rozměrech opravdu nezáleží. Důležitá je chuť pomoct. A my při chuti jsme pořád. Aby ne, když máme takové asistenty a trenéry a vás, co přispíváte. Za to vám patří velké haf.

Co je pravdy na tom, že jste vychovala jednoho z prvních „asistenčních“ psů na světě?

Psy mám od roku 1974, kdy jsem se začala aktivně věnovat sportovní kynologii. Měla jsem ale babičku na invalidním vozíku, a protože jsem byla líná puberťačka, kterou její časté žádosti o to něco jí přinést či podat otravovaly, naučila jsem to svého tehdejšího ovčáka Teddyho. Byl to statný a silný pes, tak jsem ho vycvičila, aby mi pomáhal i při tlačení vozíku s babičkou do kopce. To, že Teddy byl vlastně částečně asistenční pes, mi došlo až po cca 25 letech. Nicméně oficiální historie výcviku asistenčních psů se začala psát v r. 1975 ve Spojených státech.

Nosíte si práci domů? O čem přemýšlíte, když usínáte?

To, co dělám, není to ani tak práce jako spíš poslání, to je s vámi srostlé a na nějakou pracovní dobu si rozhodně nehraje. Ale vím, na co se ptáte. Často myslím na to, jak úžasný pocit to je, když s našimi psími studenty dokážeme měnit dětem i dospělým jejich životy k lepšímu. Když např. vozíčkář, který při prvním setkání nebyl kvůli ochablým svalům schopen ani podání ruky, vám po půl roce od získání psa dokáže tou rukou vřele potřást - a to jenom

díky tomu, že při spolupráci se psem si zcela nenásilnou formou procvičoval jemnou motoriku. Nebo když autista, který si při prvních setkáních s námi držel velký odstup, přijede na návštěvu, a první co udělá je, že obejme trenéra svého psa a v doprovodu svého čtyřnohého parťáka se pak klidně vydá do centra nebo na rockový koncert. Nebo když vám maminka diabetického dítěte poděkuje za to, že díky psímu pomocníkovi se po několika letech mohla konečně klidně vyspat... to jsou momenty, které se jen těžko popisují.

Je naopak něco, co Vám v souvislosti s HELPPES takzvaně leží v žaludku?

Bohužel ano, hlavně ve vztahu k našim „Helppsíkům“. Lidé se totiž velmi často domnívají, že asistenční pes je jakýsi veřejný majetek, na který si můžou bez dovolení kdykoli sáhnout a vůbec jim nedochází, že to je úplně stejné, jako kdyby jim někdo sahal na jejich tašku nebo jim lezl do kapes. Štvou mě i všichni ti, kdo se domnívají, že asistenční či vodící pes je chudák se smutným výrazem, co se jen plouží vedle nevidomého nebo vozíčkáře. Co by asi tak měl provádět? Skákat, štěkat, radostně běhat okolo? Dobře vychovaný pes, natož psí pomocník, nic takového nedělá. Ten „smutný“ výraz je ve skutečnosti výrazem soustředěným.

Většina těch, co psí pomocníky litují, si podle všeho neuvědomuje, že pes je služebně vytížený pouze po velmi malou část dne, a že kromě svého poslání má úplně normální psí život.

A za třetí mi vadí, ba přímo mě vytáčí, když někdo, aniž by se zeptal, dá asistenčnímu psovi něco k jídlu. Nevidomý člověk to jednak často nemá šanci postřehnout, nemluvě o tom, že podání například kousku párku může psa, který má nějaký zdravotní problém, stát i život, v lepším případě nákladnou hospitalizaci na veterině.

A jak se k asistenčním a vodícím psům staví stát?

Bojujeme zuby nehty a ledy už se tu a tam naštěstí trochu prolamují. Léta usilujeme o zlepšení přístupových práv a zamezení diskriminace lidí, kteří využívají ke kompenzaci svého handicapu speciálně vycvičené psy. Podařilo se nám přístupová práva asistenčních a vodících psů zakotvit alespoň do zákona o zdravotních službách a zákona o ochraně veřejného zdraví. To by mělo lidem s postižením a jejich psím pomocníkům zaručovat přístup do všech zdravotnických zařízení, včetně lázní i do všech stravovacích prostor. Bohužel, praxe je často taková, že zejména pracovníci ve zdravotnictví často zákon porušují, mnohdy i proto, že ho neznají.

Dochází tak k absurdním situacím, kdy člověka s jeho asistenčním psem vítají např. u zubaře, ale obvoďák je ze své ordinace vyhodí, nebo vrátný v nemocnici na majitele začne řvát, ať „s tím čoklem okamžitě vypadne“. Ne na každém je jeho postižení vidět – pokud na epileptika, diabetika, kardiaka či autistu někdo cizí začne křičet a snaží se ho v jeho právech hrubě omezit, může to mít nedozírné následky v podobě zhoršení jeho zdravotního stavu, vyvolání epileptického záchvatu, spuštění panické ataky u autisty apod. Pro zlepšení postavení lidí, kteří využívají jako pomocníky asistenční a vodící psy, se proto angažujeme i v rámci tvorby norem celoevropských a pevně doufáme, že jednoho dne nebude problém pro lidi s postižením kamkoli vstoupit bez ohledu na to, že je doprovází jejich psí pomocník.