Fredrik Åhlin: Nezapomeňte se bavit

Vážná nehoda mu před šesti lety způsobila těžká zranění a jeden z velkých talentů rallye chtěl ukončit kariéru. Přečtěte si jeho příběh a prožijte spolu s ním znovu moment, kdy se rozhodl znovu závodit.

19. 7. 2018 Životní styl Lidé

„Myslím, že Fredrikovi bylo pět let, když řekl: Budu světovým šampionem v rallye,“ vzpomíná s úsměvem Susanne Kottulinsky, Fredrikova máma a zároveň bývalá pilotka i navigátorka rallye. „Fredrik byl velmi živé dítě, začal chodit už v devíti měsících, a když se něčeho mohl chytit, bylo to auto,“ dodává Susanne. „Jeho první závody se odehrávaly v obýváku, kde řádil ve šlapacím autíčku okolo krbu,“ směje se Susanne. „Dokonce jsem dostal pruhovanou pásku, kterou jsem natáhl kolem celého obýváku,“ dává k dobru Fredrik.

„Jeho první vozidlo s opravdovým motorem byla ale motorka o objemu 50 ccm,“ upozorňuje Susanne. „Bylo mu asi pět a upřímně, byl na motokros vážně moc malý. Pamatuji si, že se jednou na tréninku předváděl před staršími kluky, kteří ho samozřejmě hecovali, až na jednom skoku opravdu ošklivě spadl. Byl samá modřina, takže když jsem ho dovezla domů, řekla jsem manželovi Jerrymu, že nechci, aby jezdil na dvou kolech. Čtyři kola jsou bezpečnější,“ vysvětluje Susanne.

Když už padla zmínka o manželovi Jerrym: Ano, je to Jerry Åhlin, další z legendárních švédských jezdců rallye. Historie spjatá s motorsportem je v této rodině obzvláště silná, a to nejen u Fredrikových rodičů, ale i u jeho dědečka. Tím je Freddy Kottulinsky, kromě jiného vítěz ikonické Dakarské rallye z roku 1980. „Vtipné je, že můj otec neměl jet jako závodník, ale v podstatě jen jako řidič doprovodného vozu. Jenže vyhrál hned první etapu, takže ti, kterým měl pomáhat, zůstali až za ním,“ směje se Susanne. Zároveň byl Freddy zakladatelem tréninku řidičů, který je dnes známý jako Audi Experience a kde Susanne i Jerry dodnes učí lidi lépe řídit.

Ale zpátky k Fredrikovi: po krátké epizodě s motokrosem se dostal k motokárám, kde rodiče velmi rychle poznali jeho talent. „Fredrik byl vždy nejrychlejší i na nových tratích. Ostatní kluci časem okruhy natrénovali a blížili se mu, jenže v rallye nemáte více pokusů, tam to musíte zvládnout skvěle hned na poprvé. A tehdy nám došlo, že Fredrik bude skvělý závodník rallye.“

„Rodiče mě ale do rallye nikdy netlačili. Vyzkoušel jsem si v dětství spoustu jiných sportů – házenou, fotbal, hokej, golf... Ale nejvíce mě bavily motokáry a později rallye,“ říká Fredrik a Susanne přikyvuje: „Pro nás s Jerrym bylo nejdůležitější, aby naše děti dělaly nějaký sport, ale netlačili jsme je do závodění. Fredrik i Mikaela, naše dcera, si ale nakonec cestu k motorsportu našli a my jsme rádi.“ Mikaela tedy také pokračuje v rodinné tradici, nicméně specializuje se na okruhové závodění.

Když se rodiče shodli na Fredrikově talentu, pustili se do odvážného kroku a střídali se na sedačce spolujezdce, aby mu dělali navigátory v prvních rallye. „Bylo to hrozné! Pořád jsme mu říkali, aby zpomalil, ale on byl jen naštvaný a křičel: „Proč to říkáte? Všechno je v pohodě!“ Asi po pěti závodech jsme toho museli nechat,“ směje se Susanne a dodává, že právě tehdy se rozhodli zůstat jen rodiči.

„Bylo to nejlepší řešení. Byl ještě velmi mladý, vyhrál asi 28 ze 30 závodů, jeho kariéra opravdu velmi rychle stoupala. Je dokonce nejmladším člověkem, který ve Švédsku vyhrál rallye. Nakonec si ho v devatenácti letech vybrali jako talentovaného pilota a umožnili mu startovat v juniorském mistrovství světa v rallye (JWRC),“ zrychluje tok času Susanne.

„Chtěl jsem mít všechno, ale neměl jsem ponětí o tom, jak se jezdí rallye mimo Švédsko,“ pokračuje Fredrik v příběhu. „V prvním startu v JWRC jsem vedl, ale pak jsme měli problémy s autem. Ve druhé rallye v Řecku přišla závada motoru a pak jsem boural, ve Finsku jsem vedl a následovala velká, opravdu velká nehoda, v Německu jsem měl otravu jídlem,“ vypočítává Fredrik. „Tlak se pořád zvětšoval a už jsem nejezdil pro sebe, ale jen proto, abych ostatním ukázal, jak jsem rychlý, což nefungovalo. Byla to pak nehoda za nehodou a velké finále přišlo ve Španělsku v roce 2012, kde jsem trefil strom, což bylo opravdu špatné,“ odmlčí se.

„Podle údajů z telemetrie jsem jel 126 kilometrů v hodině, když jsem narazil do stromu. Trefil jsem ho svou stranou, ale naštěstí až v místech za mou sedačkou, jinak bych tu už asi nebyl. Měl jsem zlomená žebra, velmi těžký otřes mozku, byl jsem půl hodiny v bezvědomí. Odvážela mě helikoptéra a dalších asi osm hodin bylo rozsvíceno, ale nikdo nebyl doma,“ pousměje se Fredrik. „Mohl jsem mluvit, ale nepoznal jsem mámu, sestru... Dodnes si nepamatuji ten den, kdy se stala nehoda, ani dva dny předtím. Nic, nic, nic,“ kroutí hlavou Fredrik.

„Když jsem za ním byla v nemocnici, opravdu mě nepoznal. Ptal se mě, kdo jsem, a jestli je ženatý a má děti. Pořád to bolí, když o tom mluvím. Byly to opravdu těžké časy. Měli jsme strach, jestli nemá poškozený mozek,“ poodhaluje Susanne.

Auta jsou u této rodiny všude. I vedle krbu v obýváku.

„První věc, kterou si pamatuji, je moment, kdy se probouzím, všude je úplná tma a slyším zvuk, jako když dýchá Darth Vader. Tak jsem si řekl: „Co to sakra je? Ocitl jsem se ve Star Wars?“ směje se Fredrik a pokračuje: „Takže jsem se s křikem probudil, máma rozsvítila a já jsem zjistil, že jsem v pokoji s dalšími lidmi ve velmi vážném stavu a člověk ležící na vedlejší posteli byl připojený na respirátor, který dělal ty divné zvuky.“ .

„Pak mi udělali všemožné testy, které ukázaly, že nemám žádné trvalé poškození a že se uzdravím. Po pár měsících jsem byl zase v pořádku,“ shrnuje lakonicky Fredrik a dodává, že tehdy opravdu skončil s rallye: „Vůbec mě to nebavilo. Proč bych měl trávit tolik času a málem umřít kvůli něčemu, co mě absolutně netěší?“

Susanne dodává, že s ním o rallye několik měsíců vůbec nemluvili, ale ani ho nepřemlouvali, že má se závoděním nadobro skončit. „Pak jsem mu jednou volala a ptala se, jak se má. On říkal, že dobře, že je v garáži a dělá něco s autem. Tak jsem řekla OK, na nic jsem se neptala,“ vzpomíná Fredrikova máma na první momenty, kdy se začal zase zajímat o auta.

„Manažer mi jednoho dne zavolal a = říká mi: Nejdříve musíme dát dohromady tréninkové auto, abychom ho mohli prodat, ať tví rodiče dostanou zpátky nějaké peníze. Tak jsem pomáhal s jednoduchými věcmi, třeba jsem natíral blatníky na bílo, další části auta na černo. A pak manažer řekl: Musíš zajet jednu rallye, abychom všem ukázali, že auto dobře funguje. Takže jsme jeli do Östersundu na jednu malou rallye, vezli jsme jen jedno náhradní kolo a jeden kanystr benzínu,“ směje se Fredrik.

A Susanne ho doplňuje: „Řekl mi, že zkusí jednu rallye a zeptal se, jestli přijedu. Samozřejmě, že ano! A po první rychlostní zkoušce se mě ptal: Tak co, jak to vypadalo?

A já mu nikdy nelžu, ani Mikaele. Tak říkám: Fredriku, zařaď vyšší rychlost a nepřemýšlej, jen jeď a bav se! Pak vyhrál druhou erzetu, třetí erzetu... Nakonec vyhrál ve své třídě.“

„Pak jsem si říkal: To je fakt zábava, tyhle malé rallye. Zajedu ještě jednu, než opravdu skončím. Znovu jsem vyhrál, a tak povídám: Dobře, pojďme zajet ještě jednu rallye ve Švédsku a pak skončim. A znovu jsem vyhrál,“ popisuje Fredrik, jak se postupnými krůčky dostal zpátky k závodění.

„Pak jsme jeli do Norska, kde jsem sváděl opravdu pěkný souboj s Pontusem Tidemandem, který teď jezdí za ŠKODA Motorsport. Vyhrál, já jsem skončil druhý. O víkend později jsme vyrazili na South Swedish Rally a znovu jsme bojovali s Pontusem, byl to ten nejšílenější závod, který jsem kdy zažil. Přetahovali jsme se o sekundy, jeli jsme opravdu na hraně. Nakonec jsem tuhle rallye vyhrál. Do konce sezony 2013 jsem zvítězil v 11 ze 13 rallye, kterých jsem se účastnil,“ shrnuje Fredrik.

A jeho máma Susanne souhlasí a doplňuje: „Už u malých dětí na motokárách to vidíte: pokud mají zvednutá ramena, jsou ve stresu a dělají chyby. Když jsou ramena dole, jsou klidní a všechno zvládají lépe.“

Zhruba pět let po nehodě ve Španělsku začal Fredrik Åhlin jezdit s vozem ŠKODA FABIA R5 a jeho výsledky se ještě zlepšily. „Je to velmi vyvážené a velmi přesné auto, což mi ohromně vyhovuje. Rád dělám jen drobné, precizní pohyby, nerad se s autem peru. Řídit tohle auto je velmi jednoduché, protože nemusíte jet úplně na hraně a auto pořád skvěle funguje a moc neztratíte. Je to vítězný vůz, protože vám nepřipraví perné chvilky, i když zrovna nemáte na trati svůj nejlepší den.“

Podobně hodnotí auto i Susanne, která je i Fredrikovou manažerkou a jako bývalá závodnice má pro auta velmi vyvinutý cit: „Švédské zastoupení značky ŠKODA nás kontaktovalo a nabídlo nám pomoc při pořízení vozu FABIA R5. Jsme jim velmi vděční, je to opravdu spolehlivé auto. Pokud se ohlédnete za Fredrikovou kariérou, měl s předchozími auty mnohem více problémů.“

Navzdory těžké havárii v roce 2012 a několikaměsíční rekonvalescenci je Fredrik ještě silnější než dříve. „Řekla bych, že je velmi intenzivní, šťastný a velmi společenský. A pokud ho něco zajímá, je opravdu přesný a soustředěný na 110 %. Pokud ho srovnám s časy, kdy byl teenager, udělal obrovský pokrok, hlavně v ovládání své psychiky, díky tvrdé práci, kterou odvedl se svým mentálním koučem.“

„Ukázal mu nástroje, jak může zvládat opravdu výborně mnoho situací. Jediné, co se Fredrikovi zhoršilo, je spánek. Ale nic jiného,“ vysvětluje Susanne.

Její slova potvrzuje i Fredrik: „Normálně jsem velmi extrovertní, ale když závodím, nestojím za nic,“ směje se. „Vůbec nemluvím, jen se soustředím. Můj spolujezdec Joakim mi říkal, že si myslel, že to se mnou bude zábava, ale jsem úplně ticho.“

„Na začátku každé rychlostní zkoušky se uklidním, mám na to svůj postup: provedu dechové cvičení, pak pětkrát tlesknu, napnu své tělo, jak nejvíce dokážu, ponořím se co nejvíce do sedačky, pak si podáme ruku, řekneme si „Jdeme na to!“ a už se blíží start. 15 sekund před startem zařadím jedničku, 10 sekund - zapnu závodní mód, 7 sekund – ruční brzda, 5 sekund před startem – launch control, plný plyn a pak vyrazím. Když máte své postupy, nejste nervózní,“ uzavírá Fredrik.

Skvělou formu předvedl i na South Swedish Rally v květnu 2018, kde vznikaly materiály pro tento příběh. Za volantem svého speciálu ŠKODA FABIA R5 se stal celkovým vítězem, porazil i několik jezdců se staršími speciály nejvyšší kategorie WRC. Pak vysvětlil, co ho na závodění stále baví, i když je 280 dní ročně na cestách. „Je to docela jednoduché. Závodění v rallyovém autě je ta nejlepší věc na světě. Tečka,“ směje se.

Po chvíli přece jen dodává: „V tomto závodě jsem vedl o 30 sekund a věděl jsem, že i kdybych projel nějakou zatáčku rovně a musel se vrátit, pořád bych měl pohodlný náskok. V tom okamžiku se můžete totálně odbrzdit a jet naplno, každou zatáčku na limitu. Ten pocit, kdy absolutně ovládáte auto, je nejlepší na světě. Když dám sto zatáček během jedenácti kilometrů a vím, že ani jednu z nich jsem nemohl projet lépe – to je ten důvod, proč to dělám. Užívání si těchto momentů, odměna za riskování, to je na rallye opravdu úžasné.“