Zdroj fotografie: profimedia
Právě jeho zásluhou se dostal cyklokros v tehdejším Československu na vrchol popularity. „Strašně moc pro cyklokros udělala televize, respektive Robert Bakalář. On cyklistiku miloval. Pamatuji si, že jednou letěl na Světový pohár do Říma. Já tam byl jako trenér sám s mechanikem. Bahna na okruhu bylo po kolena. Tak jsem ho požádal, jestli půjde se mnou do depa čistit kola, protože umývat stroje pro čtyři kluky během závodu bychom nezvládli. Robert vážně šel. A následně po závodě, jak byl od bláta, zamířil do letadla,“ vzpomíná na výjimečnou osobnost televizního komentátora. „Když šel závod živě v televizi, dokázal Robert lidi strhnout. A také je třeba vidět, že tehdy nic moc na výběr v programu nebylo. Nedělní čas po obědě byl skoro v každé domácnosti spojený s cyklokrosem.“
A když se přidaly úspěchy, bylo o pozornost postaráno. „Hodně velkou roli hrál i fakt, že veřejnost kluky milovala pro jejich vítězství. Nikdo jim nic nezáviděl, protože všichni věděli, jak moc musí dřít, aby v cyklokrosu byli úspěšní,“ přemítá Čestmír Kalaš.
Sám s cyklistikou začal už jako dítě na základní škole. Tehdy mu ji chtěli zakázat. „Že prý mám investovat energii do něčeho, čím se budu živit,“ směje se Kalaš. Cyklistika ho živila takřka celý život. Nejprve v roli trenéra a šéfa oddílu v Táboře, později byl trenérem reprezentace, hlavním pořadatelem mistrovství světa v Táboře, a nakonec pro cyklisty vyráběl oblečení. Podnikatelské začátky v devadesátkách byly ale drsné. Stejně jako kdysi ty cyklokrosové…
„Pro nás bylo zásadní, že jsme mohli jezdit do ciziny a kluci mohli bojovat v kvalitní konkurenci. Ale je fakt, že zpočátku jsem se modlil, aby někdo nezdrhnul. To by byl strašný průšvih. Nikdy jsem ale klukům nebral pasy. Byli jsme dobrá parta a já věděl jsem, že většina kluků má v Česku rodinu,“ popisuje dobu tuhé totality.
S táborským oddílem se Kalaš dostal do pozice reprezentačního „B“ týmu. „Většinou jsem sehnal pozvání na závody od spřáteleného dělnického klubu, nejčastěji v Linci. Na to pochopitelně soudruzi v Československu slyšeli a pravidelně nás pouštěli ven. A také jsme měli kliku, že nás podporovalo tehdejší svazové vedení,“ říká Kalaš, který na jaře oslaví jednaosmdesáté narozeniny.
Všichni cyklokrosoví závoďáci dřeli jako blázni, aby se dostali mezi elitu a mohli vycestovat v rámci cyklokrosového týmu z Tábora či reprezentace do západní Evropy. Vždyť cyklokros se tehdy jezdil v Rakousku, Německu, Francii, Švýcarsku, Lucembursku, Belgii, Nizozemsku, Španělsku či Itálii. „Byla to nejschůdnější cesta, jak vycestovat. V rámci táborského oddílu jsme přitom neměli žádné velkého výhody, protože jsme nebyli vrcholové středisko sportu. Nedostávali jsme materiál. Všechno jsme si kupovali. Když někdo ulomil přehazovačku, musel si novou koupit za svoje. Ale startovné či prize money bylo hodně zajímavé. Třeba v Římě se jelo o tisíc marek,“ vzpomíná Čestmír Kalaš.
Však také při bitvách ve Věčném městě burcoval největší hvězdy národního týmu, aby pořádně makaly. „V Římě byl široký start a úvodní koridor, ale pak přišla ostrá zatáčka doprava. Vědělo se, že Karel Camrda nemá nejlepší starty. Tak jsem za ním šel a hučel do něj, že musí zavřít oči, dřít jako ďas a prostě do té zatáčky najet co nejlépe, aby neztratil šanci na výhru.“
Jindy zase při výpravě za hranice kompletní výprava nabalila galusky. „Tehdejší Barumky představovaly špičku v celém světě a venku nebyly k dostání. Mohli jsme vést jen omezené množství. Ale stávalo se, že každý z kluků jich měl výrazně více a venku je zpeněžil. Jednou nás vyhmátnul rakouský celník. Tak jsme ho přemluvili, že jde o různé typy na různé povrchy, když se mění počasí. Museli jsme složit kauci a při návratu bylo její vrácení podmíněné stejným počtem galusek. Jenže v Německu nám závoďáci ostatních týmů galusky rozebrali hned po příjezdu,“ směje se Kalaš. „Musel jsem jít za tamním šéfem klubu, který zavolal na patřičná místa, že se jednalo o politickou výpomoc v rámci sportu. Při návratu na mě pak celník řval, že příště mě sebere a strávím život v Linci v base. Tak jsem pak hodně dlouho přes rakouské hranice jezdil zásadně v čepici, abych se maskoval a moje holá hlava mě neprozradila.“
Velkou výhodou bylo, že cyklokros se stal společenským fenoménem. A tehdejší hvězdy sportu milovali i celníci. Tudíž když se reprezentace, ať už elitní výběr, nebo táborské béčko jezdící rovněž v dresech národního týmu, vracelo ze závodů, nikdy její členové neměli na československých hranicích problémy. „V Německu kousek od Augsburgu byl velkoobchod, kde nám nechávali cyklistické komponenty za velice výhodné ceny. Takže občas si kluci koupili dvě přehazovačky pro sebe a další dvě na kšeft domů, čímž pokryli náklady na vlastní cyklistické potřeby. Z většiny závodníků se později stali velice úspěšní obchodníci,“ usmívá se Kalaš.
Každopádně československý cyklokros měl ve světě zvuk. Světové zlato poprvé získal Miloš Fišera v roce 1981, později k němu v 80. letech přibyli Šimůnek, Camrda či Glajza. „Miloš Fišera měl jako mistr světa velkou autoritu. Když jsme s ním někam přijeli, měli jsme většinou od organizátorů ubytování i stravu zadarmo. Všude si vážili toho, že je československý cyklokros součástí jejich závodu. Tedy kromě Nizozemska, tam na nás šetřili a museli jsme všechno platit,“ vybavuje si Kalaš. „Ale třeba ve španělském Bilbau jsme zase měli tak skvělé vztahy, že nám uhradili pobyt a jídlo nejen při závodech, následně nás nechali ještě další týden třeba trénovat, tudíž jsme měli postaráno o kvalitní přípravu. Věděli totiž, že máme sice holý zadek, ale současně jsme cyklokros dělali srdcem.“
