1986: Těžká rána pro režim, na Štvanici se fandí emigrantce Navrátilové

Zdroj fotografie: ČTK / Khol Pavel

Komunističtí pohlaváři v čele s předsedou vlády Lubomírem Štrougalem raději předčasně mizeli z čestných lóží a nasedali do nachystaných limuzín. Československá televize hned s posledním míčkem musela utnout přímý přenos, aby celý národ neviděl tu „vzpouru“ a neslyšel mluvit zapovězenou tenistku. Byl červenec 1986, nově postavený areál na Štvanici hostil tenisový Pohár národů (Fed Cup) a soudruzi věřili, že tu osm tisíc diváků, kteří se vešli na tribuny centrkurtu, oslaví čtvrtý československý triumf v soutěži v řadě.

Diváci ve finále skutečně bouřili, ale tuze jinak než si režim přál...

Československo se sice probilo do finále, ovšem protivníkem byly Spojené státy americké s Chris Evertovou a především Martinou Navrátilovou. Na tiskové konferenci směly na hráčku, která v roce 1975 z Československa emigrovala a o šest let později získala americké občanství, padat jen předem schválené dotazy. V katalogu, který byl k finále vytištěn, zůstalo její jméno zamlčeno, jenže dav příznivců na tribunách umlčet nešlo. V jejím finálovém mači proti Haně Mandlíkové bylo publikum na straně Navrátilové, bouřlivě oslavovalo vítězné fiftýny. Mandlíková s údivem hleděla do publika a kroutila hlavou. „Já tenkrát nechápala, že lidé nefandí Martině, ale že hlavně fandí proti režimu. Tehdy mi to dost vadilo,“ říkala později.

Když zápas ztratila, Američanky definitivně získaly Fed Cup. Na závěrečnou čtyřhru se už jí ani Heleně Sukové nechtělo, jenže bafuňáři je donutili. A frustrovaná Mandlíková pak předvedla na kurtu nevídanou scénu, když se pustila do hlavního rozhodčího, jenž byl z Československa. Křičela a i v obecenstvu bylo po jednom z jeho výroků slyšet: „Kde jsme? V Americe?“ On se ji snažil uklidňovat, do mikrofonu česky nabádal: „Tak a budeme pokračovat v tenisu,“ což vyvolalo upřímný smích publika i Navrátilové. Mandlíková pokračovala, dělala si srandu třeba z čepičky, kterou měl sudí na hlavě, a slovenský komentátor Československé televize Igor Teleky se do éteru čertil: „Tak toto vtipné není. Její hra se mi líbí, líbí se mi jako děvče, ale toto nepotřebujeme na tenise. Není to trénink.“

Jakmile zápas skončil a došlo k dekorování vítězek, českoslovenští fanoušci, kteří by za jiných okolností měli prožívat smutek, spustili vítězný ryk: „Martina, Martina...“

Zdroj fotografie: Michal Růžička / MFDNES + LN / Profimedia

Navrátilová si vzala mikrofon, původně dostala befelem, že smí mluvit jen anglicky, ale coby žena ze svobodné země si to udělala po svém. Nejdříve anglicky poděkovala svému týmu, pak přešla do češtiny a mimo jiné pravila: „Pro mě to bylo speciální, opravdu jsem nečekala, že mě takto přivítáte. A doufám, že nebude trvat dalších jedenáct let, než sem přijedu a budu hrát tenis.“

A pak jen se slzami v očích poslouchala ohlušující potlesk.

Za tři roky režim padl, ona už do rodných Řevnic za maminkou a sestrou mohla beztrestně jezdit, i tak trvalo až do roku 1995, než se českému publiku představila znovu. V exhibici, na které se coby partner tenisového svazu podílela společnost Škoda, se znovu na Štvanici postavila Mary Pierceové. „Když jsem po tom finále v roce 1986 mluvila, že to snad nebude tentokrát trvat jedenáct let, než si tady zase zahraju. Tak je pro mě neuvěřitelné, že to trvalo devět let. Nemyslela jsem si, že to bude tak dlouho, a hlavně že ještě vůbec budu hrát. Je ale lepší později než nikdy,“ říkala Navrátilová, která druhý exhibiční duel Jany Novotné proti Bulharce Maleevové sledovala z lóže společně s prezidentem Havlem.

Mimochodem, od Věry Čáslavské, předsedkyně olympijského výboru, dostala Navrátilová na Štvanici olympijskou medaili jako ocenění její dlouholeté kariéry (celkově vyhrála 59 grandslamů, z toho 18krát dvouhru, 31krát čtyřhru a 10krát mix) a tenistka věnovala 30 tisíc dolarů na rozvoj českého juniorského tenisu.