Zdroj fotografie: ČTK / Alan Pajer
Jenže v listopadu 1989 se Dominik Hašek stejně jako miliony Čechoslováků stal přímým účastníkem tuzemských změn zdejších politických poměrů. „Chtěl jsem být při tom. Chtěl jsem vědět, co se děje, vidět to na vlastní oči,“ vzpomíná na dění sametové revoluce.
Poté, co represivní složky státu v pátek 17. listopadu na Národní třídě brutálně zasáhly proti bezbranným protestujícím lidem, především studentům, se zprávy skrz cenzurovaná média z Prahy do zbytku země šířily šnečí rychlostí. A zvlášť vojáci byli odkázáni jen na Rudé právo. Po pár dnech však i Hašek v kasárnách zachytil, co se děje, a tak po jednom tréninku přemluvil další kvarteto spoluhráčů, aby okamžitě z Jihlavy vyrazili do Prahy. „Jako vojáci jsme byli odstřiženi od reality. Ale jakmile jsme se dozvěděli, co se děje, nastartovali jsme zelenou škodovku, co jsem tehdy měl, a zamířili jsme na Václavák,“ líčil Hašek.
Společně s ním se v autě tlačili Petr Hrbek, Milan Kastner, Tomáš Sršen a František Kučera (s ním později Hašek získal zlato v Naganu). V Praze se hned potkali s fotbalisty Sparty, mezi kterými byl Ivan Hašek, Stanislav Griga či Tomáš Skuhravý, kteří jim vylíčili, co se v Praze děje a od kterých taky nafasovali pět metrů trikolóry, aby s ní nastoupili v dalších zápasech. „Václavák byl pro mě neskutečný zážitek,“ říkal Hašek.
Cinkali tu klíči, provolávali hesla. Po demonstraci ale hned spěchali zpátky do kasáren. Neměli „opušťáky“, do Prahy zamířili ve svém volnu, ovšem coby hokejisté měli volnější režim. „Vrátili jsme se do Jihlavy nasáklí atmosférou a podařilo se nám získat ostatní.“
O den později pak s Duklou nastoupili v Pardubicích a Hašek a spol. skutečně splnili slib a připnuli si na dresy trikolóry, jeden ze symbolů revoluce. Ovšem sudí je nechtěli k zápasu připustit, protože špendlík byl hrozbou pro protihráče. Nicméně kustod Pavel Křížek kvapíkově přišil trikolóry k dresům, a tak s nimi Jihlavští skutečně hráli.
Byl v tom od armádního klubu, od něhož se očekávala poslušnost k režimu, kus odvahy. „Ozývaly se hlasy: Vy jste v armádě, odnesete to daleko víc než kdokoliv jiný. Ale bylo nám kolem dvaceti, některým víc a asi jsme se na svět dívali agresivněji, odhodlaně.“
Revoluce už nešla zastavit a lidé na pár týdnů, měsíců přestali mít zájem o hokej a návštěvy poklesly. Odrazilo se to i na ledě. „V jednom zápase mě hrozně vytočil rozhodčí. Jel jsem za ním a říkal mu: ‚Kurňa, ty nevidíš ty jejich fauly? Pískej už něco.‘ A on se na mě otočil a zareagoval: ‚Ty vole, Hašane, tady jde o budoucnost národa, a ty řešíš nějaký faul?‘ Úplně mě tím rozhodil.“
Přišla svoboda a s ní i možnost odejít do NHL a plnit si americký sen bez nutnosti emigrace či svolení komunistických pohlavárů. Hašek tu šanci chytil za pačesy, šestkrát se stal vítězem Vezina Trophy pro nejlepšího brankáře NHL, přidal i dvě Hart Memorial Trophy pro nejlepšího hráče. A v roce 1998 po triumfu v Naganu mu prezident Václav Havel nabízel svůj úřad, jak si lid tehdy v euforii přál. Bylo to tenkrát symbolické setkání, necelých devět let poté, co Hašek v zelené škodovce vyrazil na Václavák, aby tu i Havlovi provolával slávu.
