Zdroj fotografie: ČTK / Doležal Michal
Jenže na rozdíl od olympiády tady prvních šest střelců s přehledem uspělo, a tak kouč Ivan Hlinka sáhl k netradičnímu řešení. Místo Milana Hniličky poslal do branky Romana Čechmánka a na pátý nájezd, jenž mohl napínavou bitvu o finále rozhodnout, nominoval nečekaně obránce Jaroslava Špačka. „Byl jsem překvapený,“ přiznává Špaček. Leč jak z jeho povídání pochopíte, Hlinka věděl, co se v něm skrývá.
Šokoval jste mnohé fandy u televize, ale bravurně jste Rona Tugnutta překonal. Kde se to ve vás vzalo?
To celé vzniklo o rok dřív při mém angažmá ve švédském Färjestadu. Ráno před zápasem jsem jezdil pět nájezdů a sázeli jsme se s gólmanem o pití. A jednou jsem proměnil všech pět. Viděl to asistent trenéra a říkal: Večer tě tam pošlu. Nájezdy se nejely, ale když jsme za dvě dny hráli doma, přišlo to. V desáté minutě faulovali při úniku našeho nejlepšího útočníka, on už se chystal, že pojede, když najednou slyším: Jdeš!
Co se dělo?
Všichni byli samozřejmě vykulení, ten nejlepší střelec nechápal. Já se rozjel a dal gól. Pak jsem jezdil nájezdy do konce sezony a z pěti proměnil čtyři. A tak v roce 1999 Ivan Hlinka ukázal na mě.
Lidi si asi vybaví vaší netradiční oslavu. Dal jste gól, pak skončil na led a začal pádlovat. I to vzniklo ve Švédsku?
Ano, všechny ty nájezdy tam jsem slavil stejně. Tady na mistrovství světa jsme stříleli na vzdálenější straně, takže jsem měl trochu času si to užít sám, než na mě ostatní naskákali. Ale musím říct, že mi tu oslavu dali Kanaďané sežrat. Měl jsem za sebou první rok v NHL a tehdejší manažer Kanady Bryan Murray byl i můj generální manažer z Floridy. V létě se mnou chtěl podepsat jednocestnou smlouvu a já předvedl tohle. Ale nakonec podepsal na tři roky. Jenže přišel kemp, my zase jezdili nájezdy a já to znovu udělal. Sesypali se na mě, a byť bylo po tréninku, rozjela se menší rvačka.
Zámoří nemá rádo okázalá gesta, že?
Vím, ale mně to bylo úplně jedno. Měl jsem to zažité ze Švédska. Ovšem po pár letech i já to válení po ledě a jezdění po kolenou omezil. Jen si vzpomeňte na Tomáše Hertla, jak ho tentokrát sepsuli po jeho nájezdové fintě. To už bylo pro ně moc, zesměšnění soupeřů. Pak je ale finále ve Vídni 2005, my vedeme 3:0 a Ryan Smyth tam půl minuty před koncem úplně nesmyslně řeže do Jirky Fischera. Musí tu svou hrdost ukázat za každou cenu.
Nasměroval jste tým do finále a získal první ze tří titulů mistra světa. Který je nejvýš?
Ten z Vídně 2005. Tam hráli nejlepší hokejisti, bylo to jako Světový pohár. Ale tři tituly, to je sen. Já dlouho myslel, že je pro mě mistrovství zakleté. V roce 1997 jsem o něj přišel v poslední přípravě, kdy jsem skočil do střely a zlomil si kůstku. O rok později, po Naganu, jsem si zase v závěru zvrtl kotník. Dočkal jsem se až v roce 1999 a hned titul. Jenže Vídeň – tam byly mančafty nabité a my hráli fantasticky.
Ovšem nad tím vším se třpytí zlato z Nagana. Tušil jste, že vás kouč Hlinka nominuje?
Tušil jsem to. S Frantou Kučerou jsme pod ním hráli první obranu. On se o nás opíral a věřil, že i hráči z Evropy mohou konkurovat těm z NHL. Cítil to správně. Tím, jak to bylo velké hřiště, jak se hákovalo, se nehrálo až tolik fyzicky. Být ten turnaj v Americe, měli bychom o hodně větší problém.
Změnila vám výhra život? Přece jen hned poté jste odešel do NHL.
Jasně, v Naganu se cesta otevřela. Kdybychom byli osmí, nic se nestane. Ale takhle Kanaďani zjistili, že oni to zase tak dobře nedělají a začali víc a víc brát evropské hráče. Byl to boom. Vzali si to nejlepší z evropského hokeje, proto se tak zlepšili.
