Když se řekne Itálie, co se vám hned naskočí?
Druhý domov, protože je to místo, kde jsem strávila část života – v Itálii jsem toho během kariéry natrénovala nejvíc. Myslím, že jsem v téhle zemi v posledních 20 letech byla častěji než doma. Cestu tam a zpátky znám už nazpaměť. Nikdy jsem tam nelétala, všechno autem, stovky hodin za volantem. Oblíbila jsem si Škodu Kodiaq, auto narvané až po střechu a hurá do Itálie, znám všechny sjezdy a benzínky po cestě. A také se mi vybaví pizza, kterou si v Itálii dávám moc ráda.
V italském Collalbu jste vyhrála v roce 2007 první velký závod. Ještě si na něj vzpomenete?
Vzpomenu si v podstatě na všechny svoje závody, ale tenhle byl speciální. Poprvé jsem vyhrála mistrovství Evropy. Já, holka ze Ždáru nad Sázavou. Bylo to krásné a nečekané. A tenhle moment odstartoval jednu velkou show. Nikdy na tenhle závod nezapomenu, už jen kvůli tomu, jak fantastickou kulisu v téhle malebné vesničce lidé vytvořili.
Co pro vás Collalbo znamená?
Hodně moc. Já jsem si Collalbo a okolí za ty roky zamilovala. Skvělí a dobrosrdeční lidé, výborné jídlo, nádherné hory a fantastické trasy na kolo s neskutečnými výhledy. Tahle kombinace je naprosto unikátní. Když jsem byla v Collalbu během letní přípravy na mojí poslední sezonu, tak mě napadlo, že je to naposledy, ale neuměla jsem si svůj život bez Collalba představit. Určitě tam budu jezdit i po kariéře. Collalbo ke mně patří a bude patřit, ať budu dělat po kariéře cokoliv.
V Itálii jste byla poprvé na olympiádě, dostala čest být vlajkonoškou. Pak skončila čtvrtá, jen kousek od medaile. Jaké jsou vzpomínky na rok 2006?
Turín byl skvělý, velký zážitek, po závodech trochu zklamání, ale nakopl mě k mojí další kariéře. Dodnes si živě pamatuji nervozitu před vstupem na stadion, kde se konalo slavnostní zahájení. Já, mladá holka, takové pískle, a nesla jsem českou vlajku při události, na kterou se díval celý svět. Byla to pro mě veliká pocta. Pak přišly závody, kdy mi opravdu jen těsně unikla medaile. Po čtvrtém místě jsme si s Petrm řekli, že na příští olympiádě ji už získám. K tomu jsme směřovali. A ve Vancouveru z toho byly dokonce medaile tři (dvě zlata a jeden bronz).
Když pomineme sport, tak čím pro vás Itálie je?
Hory a kafe. Hory miluju, výhledy, krávy se zvony, ta celková atmosféra… A kafe patří k mému životu neodmyslitelně taky. Piju ho ráda. Nejlepší kombinace je pro mě vyjet někam na vrchol hory a tam si dát kafe.
Dvacet let od vašich prvních her v Turíně se olympiáda zase vrací do Itálie. Byla to pro vás motivace pokračovat?
Ano, přesně tak to bylo. Původně jsem zvažovala, jestli neskončit už po olympiádě v Pekingu. Ale cítila jsem se fyzicky dobře a líbila se mi myšlenka uzavřít kariéru tam, kde jsem ji začala, tedy v Itálii. Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to lákalo. A jsem hrozně ráda, že jsem se takhle rozhodla. Jak to bude vypadat v Miláně, to se těžko odhaduje, protože tam není rychlobruslařská hala, ale budou dělat led pouze pro olympiádu. To je vždycky velká neznámá. Ale těším se tam moc, i když z toho asi budu dojatá. A cíle? Vždyť mě znáte, já do světa žádné velké plány hlásit nebudu, nikdy jsem to nedělala. Jedna věc se ale u mně nemění: po závodě si chci říct, že z mý strany nešlo udělat víc. Pak budu spokojená.
