Poznal jste to dvakrát: Jaké je hrát MS doma?
Obrovský zážitek, i když taky obrovský tlak. Jsou velká očekávání od fanoušků, kteří jsou v Česku hokejoví fanatici. V roce 2004 jsme měli v nové aréně vynikající tým, dokázali jsme to v základní části, kdy jsme neprohráli jediný zápas. V posledním duelu jsme porazili Kanadu 6:2, což nám dalo obrovské sebevědomí do čtvrtfinále. Tam jsme nastoupili proti Americe, ale myslím, že došlo trošku k podcenění, nebo jsme se viděli dál než ve čtvrtfinále, ve kterém jsme vedli 2: 0, ale prohráli ho v nájezdech. Já ale věřím v osud a stejným způsobem jsme naopak vyhráli o rok později ve Vídni. Všechno zlé je k něčemu dobré.
O jedenáct let později jste se na šampionátu v Praze definitivně s nároďákem rozloučil.
Tam bylo těžké získat zlaté medaile. Když vidíte, s jakou sestavou přijela Kanada, tak měla možná lepší tým než na olympiádách. Já jsem do poslední chvíle nevěděl, jestli budu na turnaji hrát. Byl jsem v sezoně v New Jersey, kde se mi moc nedařilo, až mě vytrejdovali na Floridu. Tam jsem zase znovu ožil, dával jsem góly a na mistrovství světa jsem přijel. Táta si to přál. A bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí, které jsem mohl udělat.
Euforie?
Užíval jsem si díky fanouškům, kteří mi dali najevo, že si váží toho, že jsem tu, každého střídání v každém zápase. A fandění konkrétně k mé osobě bylo něco neskutečného, což bych přál zažít každému. A ještě se mi vydařilo čtvrtfinále, kde jsem dal ty dva góly. Tedy zápas, o kterém se říká, že je vždycky klíčový, protože vám dává šanci na medaili. Bohužel v semifinále jsme narazili na Kanadu, která byla o něco lepší.
Jaký ze šampionátů vám především utkvěl v hlavě?
Jako kluci jsme neřešili NHL. Kdybych nebyl v roce 1990 na šampionátu na pokoji s Holasem (Robertem Holíkem), tak jsem absolutně nevěděl, co to NHL je. On měl všechny The Hockey News, já od něj dostal školení o NHL. Byl to můj první šampionát, kdy do poslední chvíle nikdo nevěděl, jestli pojedu já, nebo celá lajna. Robertové Reichel i Holík byli v té době lepší hokejisté, než jsem byl já. Trenér Pavel Wohl se ale rozhodl, že vezme celou lajnu, což mi hrozně pomohlo, jinak bych se na turnaj nedostal. Následovala éra v Pittsburghu, kdy jsem se vždycky dostal do play off, takže šance jet na mistrovství byla minimální. Spíš skoro žádná.
Pak vám k prvnímu titulu pomohla výluka v NHL.
Ve Vídni 2005 se sešlo to nejlepší, co mohlo. Ale měli jsme výhodu, že jsme na rozdíl od Kanaďanů a Američanů hráli celou sezonu. Kanaďané, i když se dostali do finále, nebyli tak rozehraní jako my.
A pak je tu rok 2010. Český zázrak na ledě?
Můžete říct náhoda. Ale dostali jsme se do situace, kdy jsme měli nůž na krku a nebyla žádná jiná možnost než vyhrát poslední tři zápasy, aby z toho nebyla největší ostuda v historii. Když hrajete pod takovým tlakem, tak vás ten strach z průšvihu – i když slovo „strach“ nemám rád – spojí. A byl tak silný, že jsme si odvezli zlato. Mělo by to sloužit jako ponaučení pro lidi, že bys nikdy neměl nikoho podceňovat a že ve sportu je možné všechno. Vyhráli hráči, které zprvu nikdo nechtěl a oni před šampionátem netušili, že pojedou. Z NHL skoro všichni odmítli, proto nakonec jeli úplně jiní kluci, kteří odevzdali maximum. Další ponaučení je z Nagana.
Už památný je váš projev z Německa po prohře s Norskem. Vybavíte si ho?
Já ale často myslím, že to nebylo správně pochopeno. Byl jsem plný emocí, možná jsem se nepřesně vyjádřil. Vadilo mi, že po porážce s Nory začali novináři šít do mužstva, že není dost dobré. To bylo nespravedlivé. Ti hráči odevzdávali maximum, co mohli. Že nemáte kvalitu, a neměli jste tak šanci, neznamená, že jste špatný. Já chtěl kluky chránit. A řekl jsem, že by spíš měli být kritizováni hráči, kteří se na to vys*ali. Někdo vnímal, že jsem kritizoval hráče, co byli tam, a tím je motivoval. Ne! Já je chtěl bránit. Když zpětně vidím zápasy, tak kvalita tam byla. My jsme později soupeře přehrávali, byli jsme lepší než Švédi, Fini. Ale než se do toho hráči dostali, protože spousta z nich byla poprvé na mistrovství, tak to čas vezme.
