Byl to impozantní příběh. Pozornost celého, nejen sportovního světa, byla upřena do Francie, protože Tour de France přesahuje hranice sportu. A tak lze těžko najít vhodnější okamžik, kdy spustit projekt, který má přetrvat. V okamžiku, kdy dospěla k velkému finále Stará dáma, se v městě nad Seinou roztočila kola Tour de France Femmes.
Pořadatelská organizace A. S. O., která má pod křídly mužský závod, se rozhodla vybudovat ve světě ženské cyklistiky stejně oslnivou a poutavou bitvu. Upřímně, nebylo to úplně spontánní rozhodnutí. Jenže organizátoři a Christian Prudhomme coby ředitel Grande Boucle čelili velké kritice, že zatímco mužská Tour de France roste a bobtná, ženská verze je přehlížena. A kdy jindy se pokusit o restart než v okamžiku, kdy cyklistika po pandemii covidu-19 vzkvétala.
Jakkoliv ze všech stran znělo, že jde o první ročník, nebylo to tak úplně pravda... Už v roce 1955 se totiž uskutečnil první ročník ženské Tour de France. Tehdy se jelo na podzim na severu země. A závod čítající pět etap vyhrála Millie Robinson z Velké Británie. Jenže na pokračování si ženy musely počkat až do roku 1984. Závod měl přeci jen delší trvání – celkem pětkrát byla korunována šampionka Tour de France. Ale po sezoně 1989 klání tvořené prologem a devíti etapami znovu usnulo. Důvod? Finance. Sponzoři neměli zájem, nedařilo se dostat závod do černých čísel.
Ženy dlouho bojovaly s nedůvěrou. Škarohlídi tvrdili, že by neměly kopírovat mužské závody. Bylo k nevěření, že organizace, která s takovou bravurou prodávala Tour de France, nebyla schopná uchopit závod pro ženy. Nicméně od roku 2014 A.S.O. organizovala v závěrečný den Tour de France La Course by Le Tour de France. Šlo o jednorázový závod vhodný pro sprinterky na Champs-Élysées. O tři roky později přešli organizátoři na dvoudenní koncept. Hned v dalším roce se ale paskvil ženské Tour de France vrátil k jednodennímu závodu. A ve stejném formátu se jelo až do roku 2021. Postupem času ženská cyklistika ve světě získávala na váze. Mezinárodní cyklistická federace ustanovila pro týmy v ženské World Tour minimální platy, zajistila rozdělení na World Tour a Prokontinentální divizi. I televize se začaly o přenosy ze závodů zajímat. To vše sehrálo při organizaci Tour de France Femmes roli.
Po dvou letech příprav vypukla Tour de France Femmes 2022, kde společnost Škoda Auto sponzorovala bodovací soutěž o zelený trikot a organizátorům i týmům dodala více než 50 servisních a doprovodných vozidel, k flotile patřily modely Škoda OCTAVIA i Škoda SUPERB iV s plug-in hybridním pohonem.
Pořadatelé museli zažádat UCI o výjimku, protože ženské závody mohou trvat maximálně šest dnů, tentokrát se jelo osm. A během nich ženy urazily přibližně třetinu porce kilometrů, kterou měli v programu muži. Jelo se na severu Francie, tak jako při prvním ročníku v roce 1955. V předposlední den závodu trasa vedla i na Ballon d'Alsace. Právě zde se poprvé v historii 11. července 1905 cyklisté při Tour de France pustili do boje se stoupáním. Inspirativní dotek historie při renesanci ženské Tour... Po porci 1 029 kilometrů byla korunována šampionka Tour de France Femmes příznačně na Planině krásných dívek.
„Sen se stal skutečností,“ ulevila si Annemiek van Vleuten v cíli Tour. Zářila nadšením jako žlutý dres, v němž do poslední etapy nastupovala a suverénně jej uhlídala. Ne vždy byla její cesta na vrchol zalitá sluncem.
Van Vleuten začala s cyklistikou nezvykle pozdě. Studovala totiž na univerzitě ve Wageningenu živočišné vědy. A na kolo sedala jen v rámci univerzitního klubu. „Cyklistika mi dávala rovnováhu ke studentskému životu. Dělala jsem totiž vše, co je neslučitelné s životem profesionální cyklistky. Naprosto bezstarostné období.“
Studium zdárně dokončila, ale vědě se věnovat nehodlala. Lákalo ji zkusit, kam až se dostane v cyklistice. „Měla jsem štěstí, protože i po dokončení univerzity jsem bydlela ve studentském domě se svými přáteli. Měla jsem minimální náklady a mohla se věnovat kolu,“ vzpomínala.
Testy totiž odhalily, že Annemiek van Vleuten má přirozeně vysoké Vo2 max. Jen bylo potřeba vše uchopit správně z hlediska tréninku. Psal se rok 2007. Jenže i přes veškeré nadání se objevil zásadní problém. Musela na tři operace, protože se jí ucpávaly kyčelní tepny. „Negativní situace v životě beru jako výzvu. Snažím se soustředit na věci, které mohu skutečně ovládat,“ říkala.
I přes nesnáze vyhrávala prakticky vše, co si v rámci svého závodního kalendáře zamanula. Hlavně však rovinaté závody. „Trenéři mi tvrdili, že v kopcích nikdy nebudu dobrá. Opakovali mi to tak dlouho, až jsem tomu začínala věřit.“ Ale van Vleuten hledala v negativních názorech motivaci. Začala spolupracovat s dietologem, našla si trenéra na jízdu v kopcích. A když prvně uviděla trasu olympijského závodu v Riu 2016, dala si jasné předsevzetí: zlatá medaile bude moje. Rok dřela, aby se dokonale připravila. Udělala obrovský výkonnostní skok.
Ještě 12 kilometrů před cílem závodu byla první. Jela si pro zlato.
Jenže pak v pravotočivé zatáčce děsivě havarovala. Trefila odtokový betonový kanál a zůstala bezvládně ležet. Utrpěla otřes mozku a tři zlomeniny páteře. Mohlo jít o fatální karambol. „Jela jsem nejlepší závod v životě. A věděla, že jsem nejlepší vrchařka planety.“
Po návratu dělala neuvěřitelné výkonnostní pokroky. I proto, že ji ve formaci Mitchelton doporučil Estaban Chaves soustředění v Kolumbii. „Máma s cestou nesouhlasila. Chtěla, abych dál trénovala na Tenerife. I já měla vůči zemi na jihu Ameriky předsudky,“ neskrývala, že její mínění o zemi bylo spojené hlavně s kriminalitou a nechvalně proslulým bossem Escobarem.
Každopádně do Kolumbie vyrazila. I když znovu musela překonat velké trable. Při mistrovství světa v Innsbrucku 2018 vyhrála duhový dres v časovce. O pár dnů později těžce havarovala v hromadném závodě. Místo snu o zlatu mířila do nemocnice, byť závod hrdinně se zlomenou čéškou a poškozenými vazy dokončila. Ani tentokrát se zlomit nenechala. A když se uzdravila, vyrazila směr Jižní Amerika. „Při tréninku mě předjížděli staří cyklisté. Cítila jsem se zničená. Ale šlo o obrovskou motivaci. Protože mi bylo jasné, že jestli mě trénink tak bolí, musí to vést ke zlepšení,“ vzpomínala.
S dávkou kolumbijských kilometrů v nohách dokázala o rok později vyhrát titul mistryně světa v Yorkshiru. Pomohla jí i skvělá váha. Tedy... „Vždy jde o balancování na hraně. Extrémní hubnutí není nic skvělého. Ale je zajímavé, že kluci jsou před velkými závody oceňováni, jak jsou vysekaní. A holky jsou hned spojovány s anorexií,“ krčila rameny.
Triumfy se pro ni staly rutinou. Vždyť jich na kontě má přes stovku, z největších závodů. Třikrát vyhrála italské Giro, opakovaně klasiky Lutych-Bastogne-Lutych, Strade Bianche či Kolem Flander. V letech 2017 a 2018 pak i La Course by Le Tour de France, což byla jednodenní nepříliš vydařená napodobenina Staré dámy.
A v létě 2022 i tu skutečnou. Obnovenou. Byť i tentokrát si prošla bolestí a krach nadějí byl blízko. Na začátku závodu se cítila zoufale zle. Měla žaludeční problémy, několikrát musela stavět u krajnice na toaletu. „Byla jsem hodně blízko odstoupení, spíše jsem si byla jistá, že odstoupím.“
Ale nevzdala se. A oslavila jedno z největších vítězství kariéry. „Zlepšovat se je stále složitější. Najít mezírky posouvající mě výše je náročnější. Ale cyklistiku si pořád užívám. A vždy budu. Vyrazit na kole a dát si kávu uprostřed švihu je skvělá věc. Něco takového budu jednou organizovat,“ zasnila se při plánech o budoucnosti, když si na Planině krásných dívek dosyta užila triumfu v Tour de France Femmes 2022.
