Získal zelený dres nejlepšího sprintera Škoda Auto. Rodnou zemi jeho cyklistické představení převrátilo vzhůru nohama...
„Přijel jsem ukázat, že nejsem špatný závodník,“ říkal na startu Tour de France čtyřiadvacetiletý rodák z Asmary. Napsal historii cyklistiky, pro kterou se nadchl při sledování Tour de France v televizi. „Vyrůstal jsem a koukal na všechny sprinty a šampiony a moje sny se časem vyvíjely.“
Bylo mu pouhých dvanáct, když vyhrál první soutěž, tehdy ještě na horském kole. Dva měsíce před osmnáctinami se prvně dostal za hranice Eritreje. Mistrovství Afriky se konalo ve Rwandě a on v kategorii juniorů vyhrál všechny tři starty: silniční závod a časovku jednotlivců i týmovou. A půl roku nato porazil ve spurtu Evenepoela na jeho domácí půdě v první etapě Aubel-Thimister-Stavelot, kde společně ujeli pelotonu. Tou dobou oblékal dres Světové cyklistické akademie sídlící ve Švýcarsku, kam jej na základě výkonů ve Rwandě vybral skaut Mezinárodní cyklistické federace.
Teprve první profi vítězství v Tropicale Amissa Bongo 2019 nad sice stárnoucím, ale stále rychlým Greipelem jeho hvězdu rozzářilo. A přeci trvalo dva roky, než dostal první smlouvu. Na Afričany se tehdy manažeři dívali se skepsí, nikdo neměl chuť přidělávat si práci s vízy.
První kontrakt získal v druhodivizním týmu Delko z Marseille. Jenomže Francouzům v půli sezony došly peníze. A tak se Girmay s okamžitou platností stěhoval do Wanty Gobert a tím vplul do elitní kategorie World Tour. „Chci vyhrát etapu. Nejraději v Itálii, jejíž kolonií Eritrea byla. Bylo by to symbolické,“ předsevzal si. Giro na jaře 2022 startovalo v Budapešti. A hned v úvodním dějství proletěl Girmay cílem těsně druhý. Ještě další tři spurty přinesly zklamání. Ale pak, v desátém dějství, propukl v euforii. Netrvala však dlouho. Při oslavě na podiu si zátkou od šampaňského málem vystřelil oko. A další den už do závodu nenastoupil. „Držím rekord vítěze etapy, který nejdřív odstoupil. Teď už se směju, ale tehdy jsem měl vážně strach, že přijdu o zrak.“
Děsně jej vytáčelo, když po každém úspěchu slyšel, že je prvním závodníkem tmavé pleti slavící triumf tu na Giru, jindy na Gent-Wevelgem. „Jaký je rozdíl, jestli vyhraje běloch, nebo Afričan? Že tu nikdo takový v minulosti nebyl? Tak si zvykněte. Jsem jen začátkem úspěchu africké cyklistiky. Nemám limity a chci jít pořád dál,“ odbýval média.
Dva roky si musel počkat na další velké vítězství. Ale stálo to za to. Byl nejrychlejší v třetí etapě Tour de France 2024 s dojezdem v italském Turíně. Původně měl přitom eritrejský cyklista rozjíždět spurty pro týmového kolegu Thijssena, jemuž šéfové věřili víc. Jenomže v cílové mele se jeden druhému ztratil, a pak Girmay ve vysílačce slyšel, že má volnou ruku. „Byl to první sprint, každý byl připravený, každý chtěl vyhrát, ale vyhrál jsem já.“ A po páté etapě do Saint-Vulbas oblékl zelený trikot pro lídra bodovací soutěže Škoda Auto. „Tu barvu zbožňuju.“
Pak vyhrál ještě osmou a dvanáctou etapu. Z kluka, kterého dosud vnímali spíš insideři, se stala ikona. Perla, kterou chce mít každý. „Bylo fajn u silnic vidět lidi s cedulemi s mým jménem. Loni mě neznal nikdo.“ Jeho bělostný úsměv byl všude, plnil titulní strany, sociální sítě a samozřejmě budil zájem movitějších týmů. Však také vedení belgického Intermarché Wanty bleskově přispěchalo s novým čtyřletým kontraktem za značně vylepšených podmínek.
Jeho zelenou suverenitou zatřásl jen pád v Nîmes, po kterém mu pravý loket ozdobily dva stehy, a Philipsen, tehdy potřetí vítězný, se přiblížil na 32 bodů. Už předposlední den po poslední horské etapě v La Couillole bylo jasno. Cílem projel v doprovodu kolegů a zase se zubil, protože už jen pád v závěrečné časovce mohl na jeho zelené vládě něco měnit. Pak filozoficky pronesl: „Nechci být vnímám jako vlajkonoš africké cyklistiky, spíš jako lokomotiva jejího rozvoje.“
