2025: Michal Kamermeier: Den bez kola je promarněný

Byl to velkolepý debut. Absolvoval Tour de France 2025 v dresu Škoda We Love Cycling! Michal Kamermeier alias „instagramový“ Majk na cestách putoval z Lille do Paříže v rámci karavany největšího etapového závodu světa coby cyklistický ambasador mladoboleslavské značky.

17. 10. 2025 130 let

V létě 2025 jste absolvoval kompletní Tour de France. Nikoliv v pelotonu, ale jako součást konvoje coby ambasador Škoda We Love Cycling. Co pro vás tahle příležitost znamenala?
Byl to splněný sen. Stal jsem se součástí největšího závodu planety od první do poslední etapy. Někdy jsem putoval po trase s pojízdnou kavárnou ve voze Škoda, kdy jsem se vrátil do mladých let, v nichž jsem pracoval jako barista. Současně jsem absolvoval cyklistické vyjížďky se zajímavými lidmi jako Zdeněk Štybar, Andy Schleck, Jiří Ježek a mnoha dalšími. Jednalo se o nádherné propojení, které jsem si nikdy nedokázal ani představit.

Kdy se vlastně zrodila spolupráce Michal Kamermeier a Škoda Auto?
Právě při Tour de France. Ale už v roce 2018. Tehdy mě česká automobilka pozvala na jednu z etap v rámci hospitality programu. To byl začátek našeho dlouhého partnerství.

Jak moc vám kolo změnilo život?
Skutečně naprosto dramatickým způsobem. Ať už z hlediska osobní nebo zdravotní stránky. Cyklistika mě zachránila od morbidní obezity. Bylo mi sedmnáct a já vážil skoro sto padesát kilogramů. Šel jsem tehdy kupovat kalhoty a žádná konfekční velikost už mi nebyla. Šlo o spouštěč alarmu.

A proč jste zamířil právě do sedla bicyklu?
Já vyzkoušel všechno. Vážně. Běh, plavání, chůzi... Ta mě chytla, ale trpěly klouby. A cyklistika byla v tomto směru super. Rok a půl sloužilo kolo jako prostředek k redukci hmotnosti. Z role, kdy mě kolo zachránilo, se stal můj koníček a následně práce. Je to krásné.

Vybavuje se vám okamžik, kdy se kolo stalo vášní?
Když jsem absolvoval první bikepackingovou výpravu před deseti lety. Dokončil jsem bakalářské studium. Finanční rezervy byly minimální. Objevil jsem, že se dá na kole krásně a levně cestovat. Kromě toho, že člověk pozná spoustu nových míst, může ochutnávat všechny možné kuchyně a přitom všechno, co zkonzumuje, spálí. Takže se vůbec není třeba starat o váhu. Projel jsem Rakousko, Německo, Maďarsko, Slovensko... V Rakousku jsem přitom objevil cyklostezky. Ty skutečné, které jsem z Česka vůbec neznal. Pro cyklistu úplný balzám. Pak už jsem vlastně nepřestal jezdit.

Na kole jste dojel z Brna do Singapuru, a pak ještě na Bali, absolvoval cestu přes Jižní Ameriku, procestoval jih Evropy. Je pro vás snazší pojmenovat země, kam jste v sedle kola nevyrazil?
Nemám projetou Skandinávii, Pobaltí, Ukrajinu a Bělorusku. Ale na jih Evropy jezdím pravidelně. Pokud si chci užít na biku nebo na gravelu, mířím na Balkán. Jestliže mám náladu na parádní silniční cyklistiku, volím Rakousko, Itálii, Švýcarsko nebo Německo.

Pokud by měl Michal Kamermeier alias Majk na cestách dát tip na cyklistickou dovolenou klasické české rodině, jak bude znít?
Poslal bych rodinku do Maďarska. Tam udělali obrovský posun z hlediska infrastruktury pro cyklisty. Mají tisíce kilometrů parádních cyklostezek a většinou po rovině, takže na kole skutečně pro každého. A jde o hodně levnou variantu. Opomenout nemohu Rakousko. A aby to nebylo fádní, volil bych Chorvatsko. Člověk se tam domluví, infrastruktura je dobrá a pokud někde nejsou cyklostezky, řidiči jsou ohleduplní. Oni jsou závislí na cestovním ruchu a podle toho k cyklistům přistupují.

Jakou nejhorší zkušenost jste na kole podstoupil?
V cestovatelských začátcích jsem si nedělal moc velkou hlavu s nejrůznějšími výstražnými cedulemi. A třeba v Bosně nebo Srbsku nebylo ideální stanovat mimo doporučený prostor, tím spíše s řadou cedulí upozorňujících na možnost nálezu min jako pozůstatku války. Jinak v Bosně a Srbsku nemají problém shodit člověka do škarpy. Každá země má něco. Ale jednoznačně nejhorší bylo Peru. Hned třetí den mě přepadli. Necítil jsem se tam komfortně. Moc jsem se na putování přes Jižní Ameriku těšil, ale lidé byli hodně uzavření, moc nekomunikovali. A cyklistická infrastruktura byla nulová. Člověk se postupně dostane do módu, že počítá se sražením z kola.

Projel jste i země, kde mnohdy vůbec netušili, co cyklistika znamená...
Írán, Omán, Katar, Emiráty... Musím říct, že šlo o parádní zážitky. Nikde jsem se necítil ohrožený. Všude mě pohostili, chtěli se fotografovat, zvali mě k sobě domů. V Gruzii, Arménii či na Balkáně si chtěli skoro v každé vesničce připíjet pálenkou na úspěch mých cest. Mnohdy je člověk překvapený vstřícností.

Kdy se z koníčku stala cyklistika prací?
Když jsem jel na Bali. To už jsem měl domluvené nejrůznější spolupráce. Dával jsem lidem tipy na sociálních sítích. Až na výjimky nepropaguji komerční produkty, spíše skládám cestovatelská doporučení. Aby to bylo dostupné pro velkou komunitu. Třeba jenom okruh o padesáti kilometrech. Ale vyšperkovaný zajímavým gastro zážitkem a zastávkou na hradě či zámku. Vždy se na začátku roku snažím domluvit co nejvíce spolupráce, v průběhu roku se pak ozve spousta dalších firem.

Spojení kolo a Michal Kamermeier funguje prakticky na denní bázi. Co pro vás představuje den bez kola?
Utrpení. Jsem extrémně hyperaktivní, neumím odpočívat. Když jsem si třeba dal během objevování Slovinska v sedle kola den volno, alespoň jsem nachodil dvacet tisíc kroků. Představa, že ležím na přeplněné pláži s další tisícovkou lidí případně lelkuju na hotelu a venku je modrá obloha, to je promarněný den. Jsem neskutečně vděčný, že se cyklistika stala mojí životní náplní. Kolo je nejlepší kancelářská židle. Kdybych měl sedět v kanceláři, psychicky bych to nezvládl. Musel bych mít jen poloviční úvazek. A odpoledne trávit někde venku...

Stal jste se za 17 let v sedle kola sportovcem, který zvládne všechno?
Jsem odolnější, kondičně určitě skvěle připravený na velké výzvy. Ale i tak každý rok chodím na začátku cyklistické sezony na důkladnou lékařskou prohlídku, kdy absolvuji i kardio vyšetření. Bude mi čtyřiatřicet a nechci nic podcenit.

Štvalo vás někdy kolo? Nastal okamžik, kdy jste už neměl chuť ujet ani kilometr?
Z každé delší výpravy přijedu zhuntovaný. Ale bez kola vydržím maximálně tři dny. A už ten druhý řeším, kam pojedu příště. Jde vlastně spíše o únavu psychickou než fyzickou. Pořád je co objevovat. Krajinu. Gastronomii. Skvělé lidi, kteří jsou s cyklistikou spojení. I když mám někdy černé myšlenky, kolo vždy zvítězí. A udržuje mě v kondici. Takže si mohu užívat život.