Tyto stránky využívají cookies od společnosti Google za účelem zkvalitňování svých služeb, k personifikaci reklamy a analýze provozu. Informace o jejich používání se společností Google sdílíme. Setrváním na této stránce vyjadřujete souhlas s takovým jejich užitím. Souhlasím
Všechny tiskové zprávy
Zobrazit aktuality Skrýt aktuality

Jedno je jisté: Gruzie za tu cestu stojí. S mým kamarádem Jiřím jsme v automobilu ŠKODA Octavia Combi Scout ujeli tam a zpátky celkem 9 100 kilometrů. Během téměř dvou týdnů jsme projeli devět zemí. Byli jsme za volantem dny a noci, projeli Bosporem a kavkazskými horami. Když jsme odjížděli z Prahy, vyrážely ze země první krokusy. Vydali jsme se tak vstříc jaru.

Po noci strávené v Budapešti jsme odpoledne zamířili směr Istanbul. Vody Bosporu se třpytily v jarním slunci už z dálky. Město s dlouhou a bohatou minulostí se rozkládá na dvou světadílech a spojuje Evropu s Asií. Do historie vstoupila tato metropole Východu jako hlavní město tří světových říší: jako Byzanc v dobách říše římské, Konstantinopol za časů Byzantské říše a jako Instanbul za vlády Osmanů. Největší stopy zanechala v obrazu města zejména osmanská doba. Typickou siluetu Istanbulu dodnes tvoří kupole a minarety.

Metropolí s více než 12 miliony obyvatel kličkujeme v hustém provozu. I když nemáme mnoho času, chceme alespoň krátce navštívit jednu z nejvýznamnějších pamětihodností města na Bosporu. Patří k tomu nejen orientální zážitek vůní, které se linou kolem nás již při vstupu, ale i samotný egyptský bazar, který byl postaven v klasickém osmanském stylu s mnoha kupolemi. Na stáncích svítí červeně, žlutě a tmavě zelené kopce šafránu, tymiánu, papriky nebo jasmínového čaje.

Vody Bosporu se třpytí v jarním slunci už z dÁlkY.

Egyptský bazar patří mezi nejstarší tržiště ve městě – jeho stavba byla zahájena v polovině 17. století. Byl pojmenován podle koření a látek, které sem přicházely převážně z Egypta a s nimiž se tu obchoduje ještě dnes. Kromě toho nabízejí obchodníci ovoce, ořechy, kaviár a suvenýry, například šátky, šperky, keramiku a tradiční oblečení. V blízkosti Galatského mostu děláme přestávku. Na konci trhu s kořením u vstupu na nábřeží jdeme do restaurace Pandeli. Po schodišti rámovaném tyrkysově zbarvenými dlaždicemi na stěnách vystupujeme do druhého patra, kde se nachází tento známý rodinný podnik. Pandeli byla založena v roce 1901. Nabízí tradiční istanbulskou kuchyni. Specialitou podniku jsou kebab, jehněčí maso a zeleninová pyré, a stoly jsou bohatě zaplněné. Jsme plni zážitků, přenocujeme v Istanbulu. 

Druhý den ráno vidíme před sebou působivý visutý Bosporský most, který se ve slunečním svitu tyčí nad úžinou ve výšce 63 metrů. Stavba dokončená v roce 1973 se musí denně vyrovnávat s váhou více než 200 000 vozidel. Konstrukce je gigantická
a působivá. Jeden a půl kilometru dlouhou jízdu si užíváme na nejkrajnějším z osmi jízdních pruhů. Řidič za námi netrpělivě troubí, nechápe naši radost z výhledu. Povznášející okamžik! Prožíváme sluneční záři na této cestě z Evropy do Asie. 

A už jedeme dál rychlejším tempem. Máme radost z funkce Lane Assist ŠKODA Octavia Scout, která nás automaticky udržuje ve středu jízdního pruhu. Funkce Adaptive Cruise Control upravuje vzdálenost od vozidla vpředu a tempo jízdy a řízení na dálnici je díky nim méně namáhavé.

Pozor, padají kameny: silnice je dobře asfaltovaná, zdržují nás však velké balvany na cestě. Slalom v divočině, i to je Gruzie.
Pozor, padají kameny: silnice je dobře asfaltovaná, zdržují nás však velké balvany na cestě. Slalom v divočině, i to je Gruzie.

Jedeme půl dne, když se náhle v tureckém Sarpu vynoří nová budova pohraniční stanice na hraničním přechodu do gruzínského Sarpi. Na tomto místě nechal německý architekt Jürgen Mayer H. postavit stavbu zvláštního výběžkovitého tvaru. Samostatně stojící věž se tyčí vzhůru a jako by zároveň navazovala na krajinu. Její dlouhé výběžky a terasy odpovídají krajině na východním pobřeží Černého moře s jejími prudce padajícími úbočími kopců a mezi nimi ukrytými písčitými plážemi. Jürgen Mayer H. vidí v této novostavbě dokončené v roce 2014 znamení současného rozmachu Gruzie (viz též rozhovor v rámečku). Cesty uvedeného berlínského architekta v posledních několika letech vedou často do Gruzie: na objednávku bývalého prezidenta Michaila Saakašviliho realizoval Jürgen Mayer H. v uplynulých pěti letech více než tucet budov, například letiště a policejní stanici v Mestii, několik budov na odpočívadlech a četné projekty spojené s infrastrukturou v celé zemi. 

Gruzie – země v rozkvětu pro cestovatele

Díky pohostinnosti a nové infrastruktuře turistický ruch vzkvétá

Příliv zahraničních návštěvníků do kavkazské republiky Gruzie, která udržuje s četnými státy turistický bezvízový styk pro krátkodobé i delší pobyty, pokračuje se stejnou intenzitou. Zatímco v roce 2009 přijelo do Gruzie 1,5 milionu návštěvníků, v roce 2013 to bylo téměř 5,4 milionu turistů ze zahraničí. Poprvé v historii tehdy přijelo více turistů, než kolik má tato kavkazská republika obyvatel (4,7 milionu).

A jedeme dál rychlejším tempem.máme radost z funkce Adaptive cruise control škody octavia.

Hraniční přechod made in Germany: budovu na hranici mezi Tureckem a Gruzií navrhl berlínský architekt Jürgen Mayer H. na objednávku gruzínské vlády.
Hraniční přechod made in Germany: budovu na hranici mezi Tureckem a Gruzií navrhl berlínský architekt Jürgen Mayer H. na objednávku gruzínské vlády.

V Gruzii nejsme s naším scoutem sami. Stát právě investoval značné částky do policie a do jejích zásahových vozů. Strážci zákona ve služebních Octaviích jsou tady vidět skutečně všude. Jen několik málo kilometrů od hranice leží u Černého moře přístavní a univerzitní město Batumi. Na silnicích panuje rušný provoz, a všude se něco staví – ceny pozemků se v Batumi za poslední roky zvýšily na trojnásobek, protože se město má stát mekkou turistů. Prohlížíme si velký přístav. Nemáme ale už tolik času. Chceme jet dál do města Poti, vzdálené zhruba hodinu a půl jízdy dále na sever u Černého moře. 

Rozhovor Jürgen Mayer H.

Německý architekt Jürgen Mayer H. pracuje
v Gruzii už několik let a na objednávku gruzínské vlády postavil více než tucet budov. Pohraniční stanice v Sarpi a letiště v Mestii jsou ikonami architektury, známými v celé zemi. S Jürgenem Mayerem H. jsme hovořili o jeho díle a o této kavkazské zemi.

Otázka: Pane Mayere, v Sarpi jste navrhl pohraniční stanici na hraničním přechodu do Turecka. Je pro Vás tato budova důležitá?

Odpověď: Ano, protože to je místo, na kterém se dva sousedé potkávají, nikoli místo, které je odděluje. Stanice pohraniční kontroly leží bezprostředně na břehu Černého moře. Věž s terasami nabízí místa, odkud je pěkná vyhlídka na moře a na strmé pobřeží – až ke hranici se lidé také mohou v moři koupat. Vedle obvyklého kontrolního bodu (chekcpointu) jsou zde konferenční místnosti, místnosti pro pořádání různých zasedání, vyhlídkové plošiny, restaurace a bezcelní obchody. Je to místo pro komunikaci. Tady vás země vítá a tady se s vámi loučí. Je to velmi mimořádné místo. Budova stojí na vstupu do Gruzie a je znamením současného rozmachu země.

Jak se o Vás dozvěděl prezident Saakašvili? A co na vás potom zapůsobilo, abyste v Gruzii pracoval?

V jedné publikaci viděl náš projekt Metropol Parasol ve španělské Seville. Tehdejší starosta Tbilisi znal budovu Mensa Moltke v Karlsruhe, kterou jsme navrhli. A obojí dohromady bylo podnětem k domu, aby nás pozvali do Tbilisi. To byl pak začátek mnoha zajímavých projektů.

Jak se vztahují vaše budovy v Gruzii k uvedené zemi a k její historii?

Dobrým příkladem toho je letiště Queen
Tamar Airport v Mestii. Nové letiště je součástí ambiciózních plánů na otevření tohoto regionu turistickému ruchu. Středověké město, jehož typickým znakem jsou kamenné obranné věže, je zapsáno v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO a v současnosti je známé také jako středisko zimních sportů. Tyto obranné věže jsou vidět také z letiště a byly jako symbol tohoto místa přejaty do výrazného tvaru budovy letiště. Podobné je to také u nově postavené policejní stanice ve stejném městě, kterou jsme postavili. Důležitým odkazem pro naši práci v Gruzii jsou také výrazné budovy ze sovětské doby.

Co na Vás v této zemi udělalo největší dojem?

Protiklady v této jinak kompaktní zemi: subtropické podnebí u Černého moře, Velký Kavkaz, propasti a náhorní plošiny, soutěsky připomínající Grand Canyon. Zvědavost, která se týká budoucnosti, a hrdost na bohatou historii. A neuvěřitelná pohostinnost obyvatel Gruzie i jejich mezinárodní propojenost s krajany žijícími v zahraničí.

Máte v Gruzii nějaké oblíbené místo? Kam by se měl určitě každý návštěvník podívat?

Doporučuji cestu do Svanetie, historické oblasti ve Velkém Kavkazu, a také cestu do Batumi, přístavního města na pobřeží Černého moře.

Více informací:
www.jmayerh.de

Na cestě z Mestie do Ušguli: Trasa dlouhá zhruba  50 kilometrů nám zabrala 5 hodin. Silnice jsou teď  sjízdné od jara do podzimu.
Na cestě z Mestie do Ušguli: Trasa dlouhá zhruba 50 kilometrů nám zabrala 5 hodin. Silnice jsou teď sjízdné od jara do podzimu.

Vítr žene od moře na pevninu nízké, těžké, tmavé mraky a brzy nato začíná hustě pršet. Podvozek Scoutu zvládá nerovnosti silnice, na níž při špatné viditelnosti sotva můžeme tušit, co přijde za příští zatáčkou. Potom rána, řízení táhne doprava, podařilo se nám zastavit na krajnici. Pneumatika je prázdná! Něco se zabodlo do gumy. Naštěstí déšť trochu ustal a v autě nacházíme plnohodnotné rezervní kolo. Do prostoru na zavazadla s jeho 670 litry se snadno vejdou všechna naše zavazadla i poškozená pneumatika. Pokračujeme v jízdě do Poti. Z přístavního města jsme toho ale mnoho neviděli. Nevěříme svým očím: druhého dne ráno zíráme v opravně na deset centimetrů dlouhou díru v nové zimní pneumatice. Je třeba koupit novou pneumatiku, ráfek stačí jen mírně vyvážit. A přeci Octavia se osvědčila jako odolný vůz. 

Pokračujeme k severozápadu – směřujeme k městu Mestia. Toto historické malé město leží ve výšce zhruba 1 500 metrů nad mořem ve Svanetii, horském regionu ve Velkém Kavkazu, a díky svým kamenným věžím patří ke světovému kulturnímu dědictví UNESCO. Obranné věže nazývané „koškebi“ byly postaveny mezi 9. a 13. stoletím a sloužily obyvatelům vesnice jako útočiště při útocích zvenčí. Silnice jsou nově asfaltované, hrozí však nebezpečí ze shora. Tabule u silnice varují před padajícími kameny. Velké balvany skutečně blokují silnici. Musíme se jim složitě vyhýbat. Kousek mimo leží futuristicky působivé letiště „Queen Tamar Airport“, rovněž projekt architekta Jürgena Mayera H. Bylo pojmenováno po středověké královně Gruzie v době „zlatého věku“, která byla na vrcholu své moci. Letiště má oživit turistický ruch v Mestii. Do Mestie lákají milovníky přírody především hory a to v létě i v zimě.

Typická vesnice ve Svanetii: jednoduché domy a chov dobytka. Na některá místa se lze v zimě dostat pouze s pohonem na čtyři kola nebo se sněhovými řetězy.
Typická vesnice ve Svanetii: jednoduché domy a chov dobytka. Na některá místa se lze v zimě dostat pouze s pohonem na čtyři kola nebo se sněhovými řetězy.

Gruzie je jako stvořená pro dobrodružství. Chceme se utkat s přírodou.

Na okolní vrcholky hor se mohou dostat
vrtulníkem. Z horského masivu dominantně
vystupuje vrchol hory Tentuld, která je se svými 4 858 metry nad mořem desátou nejvyšší horou celého Kavkazu. A máme štěstí: přes noc napadlo 30 centimetrů čerstvého sněhu a v lyžařské oblasti zahajuje provozovatel vleku zvláště pro nás znovu provoz. Sjezdovky tak máme téměř sami pro sebe, slunce opět svítí – i takové neuvěřitelné věci má Kavkaz v zásobě. 

Gruzie je jako stvořená pro dobrodružství. Chceme přírodu vyzvat na souboj a dále zkoumat divočinu hor. Naším cílem je Ušguli, skupina čtyř vesnic v jednom údolí daleko od civilizace na horním toku řeky Enguri a na úpatí nejvyšší hory Gruzie. Šchara dosahující nadmořské výšky 5 200 metrů patří do hlavního hřebenu Velkého Kavkazu a leží tak na hranici mezi Gruzií a Ruskem. Dostali jsme se opravdu daleko! V zimě je téměř nemožné dostat se autem do Ušguli, protože jediná silnice je zavátá sněhem a uzavřená. Ptali jsme se místních v Mestii, zda teď na jaře máme naději, že se nám podaří cestu zvládnout. S naší Octavií jsme se zastavili před informačním střediskem v Mestii, kde nás dva pracovníci pohledem na auto ujisťili, že po obtížné trase zcela určitě projedeme. 

Spoléháme se na toto jejich hodnocení a na poměry na silnici se už dál nevyptáváme. Brzy toho litujeme. Asfaltová silnice končí kousek za Mestií a začíná cesta plná výmolů a kamení, po jaké jsme ještě nikdy nejeli! Jedna díra za druhou, louže tak hluboké, že voda při jejich projíždění sahá až do výšky sání motoru, všude napadané kameny, velké jako medicinbály a bahno, které na mnoho místech pokrývá silná vrstva sněhu. To byl zatím největší offroadový zážitek z celé cesty! 

Ve Velkém Kavkazu: až šest měsíců v roce leží Ušguli pod sněhem. Výrazné středověké obranné věže jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Ve Velkém Kavkazu: až šest měsíců v roce leží Ušguli pod sněhem. Výrazné středověké obranné věže jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Každé uvízlé auto znamená zastavení veškerého provozu.

Podvozek odolává nejrůznější zátěži. Rychlostí 10 km/h jedeme po úzkých horských silnicích. Tu a tam potkáváme protijedoucí terénní vozidlo. Najednou vidíme před sebou džíp, který jede ještě pomaleji než my. Značka upozorňuje na 12% stoupání. Suneme se sněhem, vyjetými kolejemi, po kamenech a bahnem. Silnice je příliš úzká na to, aby uvízlé auto mohl někdo objet, a odstavené auto tedy znamená zastavení veškerého provozu na trase. Podstupujeme riziko: vypínám elektronickou stabilizaci a řadím v manuálním režimu jedničku. Na první stupeň to jde, ale každé řazení by znamenalo konec pohybu vpřed. Motor Scoutu 2.0 TDI nás posouvá vpřed a zvládá stoupání bez potíží. Trasu dlouhou 48 kilometrů jsme překonali za zhruba 5 hodin. Když jsme vjeli do vesnice, cítili jsme se jako hrdinové. Místní se na nás dívali jako na nějaké mimozemšťany, protože kromě dobře vybavených terénních vozidel tam obvykle žádná auta nejezdí. Počasí je nevlídné, užíváme si výhled na vrcholky Velkého Kavkazu a pak se vracíme do Mestie. Toho dne jsme ujeli něco přes 100 kilometrů během dobrých 10 hodin. 

Čeká na nás Gudauri. Toto prázdninové středisko na gruzínské vojenské cestě leží na vrchu Kudebi (3 006 m n. m.) a je známé pro svou rozmanitou lyžařskou oblast. Museli jsme ujet 550 kilometrů a cesta nám zabrala celý den. Projíždíme napříč Gruzií a při průjezdu poznáváme zemi. Jediná dálnice v zemi je ještě ve výstavbě, a ve středním pruhu se pasou krávy. Na místě odstavného pruhu jsou vysazené stromy. Gudauri leží na naší cestě do Tbilisi a my jsme trochu zklamáni prostředím tohoto známého lyžařského centra. Gudauri není tak malebné a tajemné jako Mestia – kromě jedné čerpací stanice a jednoho malého obchodu s potravinami je tady už jen několik hotelů a vleků. 

Co je potřeba vědět o Gruzii

Mnoho možností: v přírodě nebo s kulturou

Podnebí je i přes polohu na pobřeží moře kontinentální. Léta jsou velmi teplá, zimy studené a bohaté na sníh. Do Gruzie se lze dostat mnoha způsoby. Pro obyvatele většiny evropských států není vízum potřebné. Nejrychlejší je cesta letadlem. Mezinárodní letiště má Gruzie ve městech Tbilisi a Batumi. Měna v Gruzii se nazývá lari, 1 lari se dělí na 100 tetri, 1 euro odpovídá zhruba 2 lari (podle okamžitého převodního kurzu).

Gudauri bývalo původně poštovní stanicí, kde poštovní kočáry měnily koně na cestě mezi Tbilisi a Vladikavkazem. V 70. letech minulého století tu vznikla dětská lyžařská škola spolu s první lanovkou a v 80. letech tu rakouští a švédští investoři uvedli do provozu čtyřhvězdičkový sportovní hotel. Již řadu let sem přijíždí za nabídkou heliskiingu stále více zahraničních turistů z USA,
Německa, Rakouska, Izraele a Turecka. Sněhová pokrývka je v zimní sezóně až do poloviny dubna vysoká většinou ještě přes půldruhého metru, a někdy je možné lyžovat ještě v květnu. 

Octavia se proplétá horami směrem na východ. Zhruba 120 kilometrů odtud leží na řece Kura město Tbilisi. Hlavní město Gruzie s 1,2 milionu obyvatel se rozkládá na řetězci pahorků a mnoho obytných čtvrtí bylo postaveno na terasách ve svahu. Odpoledne je v úzkých uličkách hustý provoz a zjišťujeme, jak málo zde řidiči dodržují jinak obvyklá pravidla silničního provozu. Na kruhovém objezdu má přednost ten, kdo přijíždí z frekventovanější silnice. Která to je, v tom nejsou řidiči vždycky zajedno. Gruzínci překonávají takové situace v klidu, krátká slovní přestřelka nebo omluva při míjení, a pak se jede dál. Postoj, který se k hlavnímu městu Gruzie výborně hodí. Tato kouzelná metropole se nachází v přechodné fázi: směsice zmatku, rozpadu a naděje. Na jedné straně nutí chudoba velké rodiny bydlet v domech ohrožených zřícením, na druhé straně ženou politici hospodářství vpřed a dělají dojem honosnými hypermoderními stavbami.

Čerstvý sníh v 1 800 metrech nad mořem. Z Mestie létají k okolním vrcholům také vrtulníky. Octavia Scout si razí cestu sněhem a bahnem.
Čerstvý sníh v 1 800 metrech nad mořem. Z Mestie létají k okolním vrcholům také vrtulníky. Octavia Scout si razí cestu sněhem a bahnem.

Od doby Růžové revoluce v roce 2003 se město stále renovuje. Hotel, restaurace a kavárny vznikají na každém rohu – obyvatelé Gruzie mají rádi víno a hudbu. V Tbilisi jsme strávili jeden večer, jedli jsme národní pokrm čačapuri, jakousi placku se sýrem, a odpočinuli jsme si v sirných lázních. Těmito lázněmi byli uneseni už před více než 200 lety ruský národní básník Alexander Puškin a francouzský spisovatel Alexandre Dumas. Tiblisi, jak zní název města v gruzínštině, znamená „teplý pramen“. Podle legendy prý král Vachtang Gorgassali trefil při lovu šípem bažanta. Pták ulétl k jednomu teplému prameni. Tamní voda jeho ránu ihned zahojila. Král tím byl překvapen a rozhodl se, že na toto místo přenese svoje hlavní město. 

Před očima máme poslední cíl: jedeme přes Čiaturu do Vardzie, jeskynního a klášterního města západně od Achalkalaki na jihu Gruzie. Vardzia byla vytesána do skalní stěny ve 12. století a patří mezi nejvýznamnější památky Gruzie. Vstupy do jeskyní rozeznáváme už z dálky podle tmavých stínů. Jeskyně působí jako obrovské včelí plástve. Stavebníkem byl gruzínský král Giorgi III. a město mu mělo sloužit jako hraniční pevnost proti Turkům a Peršanům. Jeho dcera Tamara zde zřídila klášter a stavbu rozšířila: bylo zřízeno 3 000 bytů v až sedmi podlažích, ve kterých mělo bydlet 50 000 lidí. Po zemětřesení se dochovalo jen okolo 900 metrů čtverečních. V částečně zničeném klášteře bydlí ještě dnes několik málo mnichů.

V zemi je jen málo kamenných obchodů – místní raději nakupují na trzích. Nabídka je velká a ceny příznivé.
V zemi je jen málo kamenných obchodů – místní raději nakupují na trzích. Nabídka je velká a ceny příznivé.

Vyjíždíme po silnici nahoru, odstavujeme auto, jdeme pěšky přes most a zhruba 300 metrů na jiné nábřeží a po nezpevněné cestě podél řeky zpět. Vstupné do jeskynního kláštera stojí 2 eura, spolu s jednou německou dvojicí a velkou ruskou rodinou jsme toho odpoledne jedinými návštěvníky. Výstup po skalních cestách stojí určitě za námahu. Před námi se rozkládá divoká krajina v celé své kráse. Správné místo pro klášter. Centrum tohoto zařízení tvoří kostel Nanebevzetí s dobře dochovanými freskami. Když před vstupem nacházíme skupinu mnichů, přátelsky na nás pokyvují.

Na zpáteční cestu do Prahy potřebujeme jenom dva dny. Dostatek času na to, abychom přemýšleli, co všechno jsme zažili. Drsná a srdečná, nezkažená a povznášející – Gruzie je země protikladů. A místo pro objevitele. Jedno gruzínské přísloví říká: „Lepší je jednou něco vidět, než o tom desetkrát slyšet.“ Vzhůru do Gruzie!

Jeskynní město Vardzia leží v Malém Kavkazu. Bylo založeno ve 12. století a dnes je zde muzeum a klášter.

Model

ŠKODA OCTAVIA Scout 2,0 TDI

Varianta Scout není vybavena pouze pro jízdu mimo silnici, ale nabízí místa pro pět cestujících a zavazadlový prostor o objemu 610 litrů. Model s nepřehlédnutelnými prvky na náraznících i bocích má s motorem 2,0 TDI výkon až 184 k a četná řešení „Simply Clever“. Multifunkční kamera, radar v přední části auta a další asistenční systémy podporují řidiče. Scout je dokonalé auto pro všední den pro ty, kdo mají rádi dobrodružství, ale i pro rodiny.

Trasa v detailu

Fotografie: Jiří Dymáček, Jürgen Mayer H., Joseph Wolfgang Ohlert, ŠKODA AUTO a.s.