Do příprav a cíleného tréninku se pustil zodpovědně před více než rokem. Přestože ho v prvních chvílích od tak náročného podniku doma odrazovali, dostalo se mu od rodiny plné podpory. Ani tak ale neměl vyhráno. Musel výrazně upravit svůj volný čas a vše podřídit tréninku, což nebylo s náročným zaměstnáním v mezinárodní společnosti vůbec snadné – vždyť komu zbývá po vyčerpávajícím pracovním dni dostatek energie na cokoliv?

Spolu s ním do Švédska vyrazili tři jeho kamarádi, kteří běhu na lyžích propadli stejně jako on. Na rozdíl od nich ale Honzu doprovází jeho přítelkyně Tereza, která mu kromě nedocenitelné morální podpory pomáhá a radí i s přípravou na závod. S vozem ŠKODA KAROQ ho bude celou dobu doprovázet, kde jen to půjde. Jako bývalá závodní lyžařka absolvovala nejen přípravu lyží a vymýšlení taktiky mnohokrát. Honzovi radí, ať hlavně dojede v pořádku, ale jak sama říká: „Teď před závodem mám o něj trošku strach, protože to je velké dobrodružství. Doufám, že to statečně zvládne. Má můj obdiv.“

LYŽAŘSKÁ EXTÁZE, NEBO NEKONEČNÉ UTRPENÍ?

Konečně zní výstřel z kulovnice, což tradičně startuje závod. I když se celé Laponsko ve dnech před závodem koupalo v slunci a ukazovalo své kouzlo v té nejkoncentrovanější podobě, dnes to vypadá úplně jinak. Je hluboko pod nulou a chumelí. To není dobrá zpráva. Namísto rychlé stopy je už teď jasné, že i ti nejlepší pojedou závod minimálně o hodinu déle, než se očekávalo. Honza ale razí jasné heslo: „Kdybychom jeli pomalu, nikdy se do cíle nedostaneme!“

Na trati jsou každých deset kilometrů kontrolní body a občerstvovací stanice. Podává se čaj, chleba se sýrem, skořicové rolky a také místní specialita: horká (a neuvěřitelně sladká) borůvková polévka, a samozřejmě RedBull. Díky konzultaci s běžkařskou legendou, Stanislavem Řezáčem, který se Nordenskiöldsloppetu také účastní, Honza neváhá a využívá každou příležitost k doplnění energie a tekutin. Konstantní tempo prvních 70 kilometrů zvládá na jedničku. Ke svému úžasu záhy zjišťuje, že je pouhých 10 kilometrů za vedoucí skupinou závodníků, mezi kterými nechybí hvězdná jména jako Andreas Nyygard, Oeyvind Moen Fjeld nebo právě Stanislav Řezáč. Jedou oni tak pomalu, nebo Honza tak rychle?

Další jízdu zpestřila krize, která přišla plíživě mezi 130. a 140. kilometrem. Na občerstvovačku, kde Honzu čekala skútrem dovezená čelovka, bunda a rukavice, dojíždí vysílený zimou, neustálým pohybem i hladem. Možná opravdu jel první část závodu příliš rychle. Pud sebezáchovy velí: lyže dolů, bundu na sebe, vyměnit rukavice za teplejší a rychle do stanu. Do tepla, pryč z trati a ideálně se skútrem nechat dovézt k nejbližšímu možnému bodu, kde přestoupí k Tereze do auta . Jenže když jeden z pořadatelů na Honzu ukazuje vztyčený palec a gesto doprovází slovy „You look strong,“ (vypadáš silně) dostaví se pocit nečekané a právě v tom okamžiku tak potřebné podpory. Lyže jsou znovu na nohách a, byť s obtížemi, se jede dál. Za cílem, za Terezou, za překonáním sebe sama.

Na 180. kilometru se stmívá. Plíživě, ale je to tu. Jet sám polární tmou není žádná výhra, a tak se Honza s vypětím všech sil věší alespoň na chvíli na skupinu několika souputníků. Pár rychlých sjezdů a už jsou zpátky na jezeře, kde před patnácti hodinami celý závod odstartoval. Další občerstvovací stanice, dotaz od pořadatelů, jestli je v pořádku. „Jasně, že ano, vždyť cíl je už tak blízko!“ zní odpověď. Těsně před magickou dvoustovkou začíná poslední stoupání. Máza už dávno nedrží a je třeba přidat poslední vrstvu stoupacího vosku. Sil už opravdu není moc a bez platné podpory lyží by se další část trasy noční divočinou jela opravdu těžko. Posledních patnáct dobře známých kilometrů tmou a najednou jsou značky už ne po deseti, ale po jednom kilometru.

10, 9, 8, ... , 4, 3, Jokkmokk. Honza je zpátky ve městě, zbývá obkroužit už jen malé jezero a zdolat rovinku do cíle. Poslední pokus o soupaž a konec. 17 hodin a 14 minut na trati, přesně čtyři hodiny za vítězem. Tereza, euforie, rozklepané nohy, drkotání zubů, slzy v očích. Absolutní vyčerpání. Neuvěřitelná radost a satisfakce. Sen se změnil ve skutečnost. Tereza Honzu objímá a nakládá jeho i lyže do auta. ŠKODA KAROQ odjíždí. Stačí jen nasednout a oba se po extrémním výkonu mohou vydat regenerovat a pak spát. Při zaslouženém odpočinku se Honzovi za unavenými víčky už rodí další sen, další výzva, kterou se pokusí pokořit a posunout své hranice. Stačí „jen“ chtít a obětovat tomu všechno, co jde.