Za volant se usadil Otakar Vejvoda a po vzoru rallyeových závodů kroutil volantem a poslouchal hlasité pokyny svých navigátorů: „Pravá šedesát! Proboha brzdi!“ Zkrátka jeden z tréninků hokejové reprezentace při světovém šampionátu ve Vídni měl i zajímavou tečku, která byla důkazem, jak skvělá parta i nálada se při zlatém ‑ a prvním ryze českém ‑ tažením sešla.
Ve Vídni, městě valčíků, se Češi po jedenácti letech čekání zase protancovali k velkému hokejovému triumfu, který se pro generaci Husákových dětí či současných čtyřicátníků stal jedním z nejosudovějších sportovních zážitků. Byl prvním zásadním v polistopadové éře.
Však jakmile slyší tóny písně Lemon Trees od skupiny Fool's Garden, která byla neoficiální hymnou šampionátu, leckomu hned naskočí vzpomínky.
Petr Vichnar z obrazovky křičel, že jsme se dotkli hokejového nebe. Robertu Zárubovi zase přeskakoval hlas, přesto bylo slyšet: „Jsme mistři světa, jsme mistři světa!“ Byl 5. květen 1996 a ve Vídni se zrodila zlatá generace, které jeden titul nestačil. Václav Klaus, tehdejší premiér, stál opařený v kabině hokejistů, skrápělo ho šampaňské a on slyšel v pochodovém rytmu skupinu Kabát:
„Vašku, ty jsi klasa chlap, ty umíš nejlíp počítat, ty máš všechno v malíku, jsi nejlepší z Vašíků.“
Jen dojatě spráskl ruce a Drahomír Kadlec, jeden ze zlatých hochů, o dvacet let později vzpomínal: „Stál tam jako Ježíšek a možná dodnes neví, že to nebylo o něm.“
Song totiž hráči pěli svému kustodovi Václavu Šaškovi. Kouč Luděk Bukač sestavil vynikající mix starších hráčů a nastupující generace, která ještě netušila, že se jí jednou bude říkat zlatá: „Ti mladí v sobě měli touhu. Neuspokojili se prvním úspěchem a přemýšleli o dalších. Podle toho to taky v dalších letech vypadalo,“ říkal Kadlec. A Bukač, jenž zemřel v roce 2019, přidal:
„Kluci jako Procházka, Patera, Reichel, Lang měli hokejové srdce. Vše podřídili úspěchu. Jako trenér občas cítíte, že mužstvo nějakou vaši radu považuje za zbytečnou, oni ne. V otázce tréninku a přípravy nám šli strašně na ruku. Vídeň byla začátek zlaté cesty.“
Sedm hráčů z vídeňské party o dva roky později dobylo Nagano, další si zlaté šampionáty párkrát zopakovali. Ale Vídeň byla první, jedinečná i překvapivá v tom, že svým krajanům dorazily fandit tisíce Čechů. Dnes se to jeví jako samozřejmost, ale tehdy byli i hráči z tak nečekané podpory překvapeni. Tým jediný bod ztratil při remíze s Norskem, hned čtyři hráči (brankář Turek, obránce Sýkora a útočníci Vejvoda s Reichlem) se objevili v šestičlenném All Stars týmu, což jen dokazuje českou dominanci na turnaji.
Jen jedno mrzelo. Úspěch nejspíš funkcionáře zaskočil a jako by netušili, jak ho prodat, naložit s ním. A zatímco později obvyklá cesta šampionů měla jasný kurz, tedy letadlem na Ruzyni a pak rychle na Staromák, tady se tým vracel v utajení autobusem. Hráči z Moravy se navíc odtrhli, a tak nejdivočejším okamžikem s fanoušky byl průjezd Jihlavou, kdy si hrdina Procházka, jenž 19 vteřin před koncem rozhodl finále s Kanadou, vylezl s vlajkou na střechu autobusu a málem se zamotal do trolejbusového vedení.
„Svaz se zachoval velice skromně, až nekompetentně,“ říkal později Bukač.
„Nešlo nám o pompéznosti, ale o image hokeje. Ten úspěch se musí prodat, když ho ještě lidi mají v srdci, protože image je dnes víc než cokoliv jiného.“
Navíc jen o dva měsíce později bylo hokejové zlato přebito fotbalovým stříbrem na Euru v Anglii.
I tak je to triumf, na který se nedá zapomenout, protože odstartoval báječné hokejové časy.
