Jak se přihodilo, že jsi dostala příležitost přejít na „normální“ základní školu?
Zvláštní nebo, jak se oficiálně říká, speciální škola pro mě vlastně byla normální. Nic jiného jsem neznala. Pravdou je, že škola mi vždycky šla, měla jsem samé jedničky. Co se ale změnilo po přechodu do domova, bylo, že se mi učitelé najednou začali více věnovat. A jednoho dne mi nejstarší sestra společně s paní vychovatelkou sdělily, že bych mohla přestoupit na základní školu.
Jaká to pro tebe byla změna?
Docela velká. Celkem rychle jsem pocítila, že je daleko více učení. Například moje oblíbená matematika byla o poznání těžší. Musím ale říct, že současně mě škola víc bavila. S látkou mi pomáhal bývalý učitel ze zvláštní školy, takže ten první nápor jsem docela zvládla.
Jak se k tobě chovaly děti z tzv. normálních rodin, s nimiž jsi chodila do školy?
Celkově to bylo daleko lepší než na speciální škole, ale samozřejmě se našli tací, kteří se mi posmívali za to, že jsem z „děcáku“. Naštěstí jsem si rychle našla kamarádky, se kterými jsme vydržely až do posledního ročníku. Bylo to úplně normální kamarádství, trávily jsme spolu hodně času a vzájemně se navštěvovaly. Několikrát za mnou dokonce byly i v domově. A musím říct, že skvělý byl také náš třídní učitel, který mě docela podporoval. Mohla jsem za ním kdykoliv přijít a probrat s ním, co mě trápí, co mi nejde a podobně.