Jaké to bylo ocitnout se najednou v dětském domově?

Měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu jsem pociťovala strach z neznámého prostředí. Chtěla jsem domů, k mámě. Na straně druhé to špatné skončilo a přede mnou se otevíralo něco nového. Jenom taková vzpomínka. Náš domov sídlí v budově bývalého zámku. Když jsem ho poprvé uviděla cestou autem, napadlo mě: Ježišmarja, já nechci být jeptiška! Spletla jsem si ho totiž s klášterem. Já nikdy předtím zámek naživo neviděla.

Jak ses s tím vyrovnávala?

Začátky byly hodně těžké. Na pokoji nás bylo dvanáct holek. Naštěstí jsme se sestrami zůstaly pohromadě, a to mi dávalo sílu jít dál. Také jsem měla štěstí na vychovatele. Dodnes jsem v kontaktu s Míšou Krejčí, která mě doprovázela všemi těmi roky a hodně mi pomohla. Byla neuvěřitelně hodná. Připomínala mi mou babičku. Člověk se za ní mohl přijít pomazlit. Hodně se nám věnovala a také vedla různé kroužky.

Jak bys popsala atmosféru v domově? Panuje tam rivalita mezi dětmi?

Rivalita ano, ale určitě ne v pozitivním slova smyslu, spíš v lumpárnách. Skutečnost je taková, že pro drtivou většinu chovanců je úspěch, když si udělají učňák. Nemají v sobě příliš zakódované základní životní hodnoty jako respekt, zodpovědnost, slušné chování a podobně. A pak si myslím, že tu panuje obecný nezájem o společné aktivity. Vzpomínám si, jak jsme jeden čas dostávali z kuchyně potraviny na víkend s tím, že si z nich máme společně vařit. To mě strašně bavilo a současně mě štvalo, že ostatní se nechtějí zapojovat. Že by měli snahu naučit se něco nového, zlepšovat se, tak to nemohu říct.

V kom nebo v čem jsi nacházela motivaci zlepšovat se?

Mým největším vzorem i motivátorem byla a je nejstarší sestra. Dost možná proto, že ona sama dokázala být úspěšná. Dokončila základní školu, pak se dostala na střední vojenskou. Ta jí poskytla jistoty jako práci a bydlení. Viděla jsem na ní ten progres a věděla jsem, že chci dosáhnout něčeho podobného. A pak je tu ještě jedna věc. Od té doby, co se nám stalo to s dětským domovem, jsem si říkala, že nikdy nechci a nesmím dopadnout jako máma.

Takže bylo jasné, že půjdeš na střední školu?

Ano, nebylo to ale nijak jednoduché. Po vzoru sestry jsem se hlásila také na vojenskou, kam mě nepřijali. Začala jsem vážně uvažovat o hotelovce. Jednoho dne však přišla paní vychovatelka a prohlásila, že by byla možnost dostat se na technickou střední školu v Opavě. Konkrétně na management strojírenství, takže trochu ekonomiky a trochu techniky, od každého něco. Matematika ti přece jde, říkala, tak by tě to mohlo bavit. A právě tam mě technika opravdu chytla.

Střední škola, to byl další významný krok v tvém životě.

Střední už byla o něčem jiném. Přístup ostatních byl už vyzrálejší. Brali mě úplně normálně. Jo, ty seš z domova a studuješ střední školu, tak to seš dobrá, že to zvládáš. Respekt. Navíc jsme měli dobrou partu a učitelé byli také fajn. Všechno se to spojilo dohromady. Na střední jsem si už pohrávala s myšlenkou, že půjdu na vysokou. I když musím říct, že byly chvíle, kdy jsem si říkala, že nedám ani tu střední. Naštěstí i během středoškolských studií mi pomáhaly moje vychovatelky z domova a také paní třídní učitelka.

Jakou roli hraje Nadace Terezy Maxové ve tvém životě?

Pro mě je to vlastně takový hodně blízký přítel, téměř na úrovni člena rodiny. Mám hodně ráda lidi z nadace a o nich to také je. Zajímají se o to, co dělám, co mě čeká, co plánuji do budoucna a tak. Opravdu se zajímají téměř o každou zkoušku, kterou mám před sebou. Vždycky mi kladou na srdce, abych jim zavolala, jak jsem dopadla. Pomáhají mi také s učebními materiály, které jsou, alespoň v mém oboru, poměrně finančně nákladné. Dokonce jsem na základě svých osobních zkušeností přesvědčila mladší sestru, aby se s nadací také spojila. No a oni jí pomáhají už na střední škole, například s financováním jízdného, učebnic nebo také jazykových kurzů. Takže to určitě jde.

Připravoval tě někdo na to, jaký je svět za zdmi domova?

Na to se podle mě teoreticky připravit nedá. Ano, v domově nám říkali, že život není jednoduchý. To já ale přece vím dost dobře sama! Pro mě je důležité to, že si život můžeme jednodušším udělat. I v tomto smyslu pracuje Nadace Terezy Maxové. Já jsem vždycky věřila a věřím tomu, že když budu s lidmi jednat slušně, tak oni mi budou oplácet stejnou mincí.

Jaké jsou podle tebe šance chovanců z dětských domovů na trhu práce?

Samozřejmě, že zaměstnavatelé pohlížejí na lidi z domovů jinak. Sama jsem se s tím setkala, když mi paní personalistka přímo řekla, že nevěří, že umím pracovat, když jsem z domova. S podobnými reakcemi se setkala i moje sestra. Tady musím znovu vzpomenout lidi z nadace. Oni nás v tomto směru edukují, říkají nám, ano, setkáte se s odmítnutím, ale věřte, že ne všichni jsou stejní a určitě stojí za to vytrvat. A tak jsem si i já našla dlouhodobou brigádu, kde jsem působila téměř rok. Moje sestra ji také našla. Nesmíte to vzdát. Svět určitě není černobílý. Narazíte i na dobré duše.

Co jsi dělala na brigádě, kterou zmiňuješ?

Naštěstí jsem byla v oboru. Pracovala jsem jako laborantka kvality materiálů, takže jsem zkoumala strukturu, vlastnosti a navrhovala techniky zpracování při výrobě. A to mě, musím říct, opravdu baví. Určitě bych se chtěla realizovat v tom, co studuji. Na druhou stranu člověk nikdy neví, kam ho to zavane. Stejně tak si můžu otevřít cestovku nebo mít domácí pekárnu, což mě taky hrozně baví.

Co máš ve škole ještě před sebou?

V září mě čeká obhajoba diplomové práce a státnice. Pak budu pokračovat na doktorandském stupni studia. Tam ještě musím udělat přijímačky. Ale zase, naštěstí mám kolem sebe pozitivní lidi, včetně přítele, kteří mi říkají, že to zvládnu a že za chvíli budu Ph.D. A o tom je. Mít kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi a přirozeně vás podporují. Jinak co se týká práce, už jsem si vybrala jednoho významného regionálního zaměstnavatele v oboru a věřím, že to vyjde.