Poslední cáry mlhy se tajemně válí po loukách kolem Alaró. Z dálky jsou vidět pouze dvě obrovské skály, které se tyčí nad malým venkovským městem Mallorky: je to Puig d’Alaró se starými hradními ruinami na vrcholu a Puig de s’Alcadena, kterému se tu lidově říká „Čarodějnická hora“. Byly tady v době železné, v době ortodoxních křesťanů, zažily příchod a odchod Římanů a byly svědky maurského dobývání na začátku 10. století. Arabové tu také dlouho nepobyli, přesto v kulturní krajině zvládli zanechat viditelné stopy: oblast Serra de Tramentura lemuje bezpočet kamenných zdí a terasovitých polí, které usnadnily zavlažování těžko obdělavatelných polí a zvýšily výnosy.

Rodina vlastní 150 ovcí a jehňat. Také několik oslů, kteří žijí víceméně divoce na přilehlých polích. „Jsou to nejlepší uklízečky na světě, udržují naše pozemky v čistotě,“ vysvětluje Eli, zrovna když si narovnává brýle a utírá ruce do kalhot. K tomu ještě Eli s rodiči obdělává mnoho hektarů pozemků s citrusovými stromy, mandloněmi, olivovníky a rohovníky. V dnešní době ale velkoobchodníci platí přibližně 60 centů za kilogram pomerančů. To ani nepokryje provoz fincy, natož aby si Eli mohla dovolit sezónní dělníky. A tak Eli čas od času směňuje s místní benzínkou ovoce za plnou nádrž do traktoru. Jak můžeš tak žít?

„Je to poklad,“ říká při pohledu na usedlost. „Chceme toto dědictví zachovat a pokud možno ve stejném stavu, jako bylo vždycky.“ Mnoho Mallorčanů finky opustilo. Většinu usedlostí si koupili bohatí cizinci jako letní sídla, zbytek je v havarijním stavu. U Eli byste mohli jíst z podlahy. Na verandě, ani na cestičkách nejsou žádné listy. Budovy jen září. A to všechno jen díky jejímu neúnavnému úsilí. Když stojí zrovna u okrasných rostlin, nedá jí to a aspoň jemně otrhává zaschlé lístky. Péče o rostliny je relaxace.

„Nejkrásnější je ten pocit sounáležitosti,“ říká Eli. „Když je někdo nemocný, nebo stříhá ovce, pomůžeme si navzájem.“ Farmáři si také vyměňují berany, aby do stáda přivedli novou krev, aniž by museli změnit stávající plemeno. Eli jede směrem k čarodějnické hoře a pach nafty se mísí s vůní Bugenvilejí. Jméno hory se odvíjí od legendy vyprávějící o čarodějnicích, které tu kdysi žily. Když je úplněk, vypadá to, jako kdyby ty dva vrcholy spojil pás mraků. „Když budete zlobit, čarodějnice si pro vás přijdou. Přesně tím rodiče strašili děti, vzpomíná si Eli. Podle záznamů bylo Alaró ve Středověku sídlem španělské inkvizice a pálení čarodějnic byla běžná věc. „Dělníci z usedlostí tam přespávali v boudách. Těžili uhlí a kámen, který používali na budovy a zídky. Dnes už se tam nic netěží. Eli musí rychle zkontrolovat ploty a starobylé zídky. Zrovna nedávno se jedna zřítila následkem silných dešťů. „V Alaró je jen jeden muž, který je ještě umí opravit. Je mu 70 a má bolavá záda.“ Jeho syn pracuje v Palmě a v tradici nehodlá pokračovat.

Od sousedova domu se k nebi zvedá sloup kouře. Prořezávat stromy a pálit větve můžete jen v zimě. „A udělat to prostě musíte,“ mumlá Eli. V bílých teniskách se po žebříku noří do pomerančovníku. Velice pečlivě prohlíží jednotlivé plody a některé z nich odtrhává a vyhazuje. „Příští rok budeme mít dobrou úrodu.“ To znamená, že zase brzy naloží svůj traktor.