Tyto stránky využívají cookies od společnosti Google za účelem zkvalitňování svých služeb, k personifikaci reklamy a analýze provozu. Informace o jejich používání se společností Google sdílíme. Setrváním na této stránce vyjadřujete souhlas s takovým jejich užitím. Souhlasím
Všechny tiskové zprávy
Zobrazit aktuality Skrýt aktuality

Poslední cáry mlhy se tajemně válí po loukách kolem Alaró. Z dálky jsou vidět pouze dvě obrovské skály, které se tyčí nad malým venkovským městem Mallorky: je to Puig d’Alaró se starými hradními ruinami na vrcholu a Puig de s’Alcadena, kterému se tu lidově říká „Čarodějnická hora“. Byly tady v době železné, v době ortodoxních křesťanů, zažily příchod a odchod Římanů a byly svědky maurského dobývání na začátku 10. století. Arabové tu také dlouho nepobyli, přesto v kulturní krajině zvládli zanechat viditelné stopy: oblast Serra de Tramentura lemuje bezpočet kamenných zdí a terasovitých polí, které usnadnily zavlažování těžko obdělavatelných polí a zvýšily výnosy.

 

 

mallorca-map
                       Mallorca – Baleárské ostrovy

044_ret2

018_ret1

Můj otec vždycky říká, že prací neustále zrajeme.

Elisabet Rotger

Majitelé velkých statků tyto stavby po staletí využívali a pěstovali tak obrovské množství pomerančů, fíků, mandlí a oliv. Výsledkem bylo bohatství, které bylo obzvláště patrné na jejich usedlostech - fincas. Obrovská obydlí byla stavěna tak, aby pojala rodinu a mnoho zaměstnanců. Totéž platí i pro Finca Son Berga, usedlost, která stálo přímo za Alaró skoro 450 let. „Pracovalo tu až 100 lidí,“ vysvětluje Elisabet Rotger, které všichni neřeknou jinak než Eli. Teď tu jsou obvykle tři lidé: Eli s rodiči, kterým je více než 70.

Jen ti na panství finca bydlí a pouze oni dělají všechny práce. Běžně pracujeme dvanáct hodin, ale spíš jde až o 15 hodin tvrdé práce. „Můj otec vždycky říká, že prací neustále zrajeme,“ poznamenává s úsměvem. Každé ráno začíná úplně stejně: zameteme listí, zalijeme zahradu a sad, nakrmíme zvířata. Ale jsou tady i jiné věci: „Dnes ráno přijel veterinář, aby odebral krev všem ovcím a naočkoval je proti katarální horečce. Bylo to hektičtější než obvykle.“

050

POMERANČE ZA NAFTU

Rodina vlastní 150 ovcí a jehňat. Také několik oslů, kteří žijí víceméně divoce na přilehlých polích. „Jsou to nejlepší uklízečky na světě, udržují naše pozemky v čistotě,“ vysvětluje Eli, zrovna když si narovnává brýle a utírá ruce do kalhot. K tomu ještě Eli s rodiči obdělává mnoho hektarů pozemků s citrusovými stromy, mandloněmi, olivovníky a rohovníky. V dnešní době ale velkoobchodníci platí přibližně 60 centů za kilogram pomerančů. To ani nepokryje provoz fincy, natož aby si Eli mohla dovolit sezónní dělníky. A tak Eli čas od času směňuje s místní benzínkou ovoce za plnou nádrž do traktoru. Jak můžeš tak žít?

 

„Je to poklad,“ říká při pohledu na usedlost. „Chceme toto dědictví zachovat a pokud možno ve stejném stavu, jako bylo vždycky.“ Mnoho Mallorčanů finky opustilo. Většinu usedlostí si koupili bohatí cizinci jako letní sídla, zbytek je v havarijním stavu. U Eli byste mohli jíst z podlahy. Na verandě, ani na cestičkách nejsou žádné listy. Budovy jen září. A to všechno jen díky jejímu neúnavnému úsilí. Když stojí zrovna u okrasných rostlin, nedá jí to a aspoň jemně otrhává zaschlé lístky. Péče o rostliny je relaxace.

013
15 hodin tvrdé práce
023
Moje pýcha

052_ret

Eli pracovala deset let v hlavním městě Palma pro agenturu pořádající společenské akce. Právě tam ji napadlo, jak by mohli zachránit finku: pronajímáním prostor na svatby a jiné události. Největší výzvou ale bylo přesvědčit vlastního otce. Deset let jí trvalo, než získala jeho souhlas. A protože je Alaró na seznamu Světového dědictví UNESCO, každá změna vyžaduje trpělivost. Díky velkému úsilí nakonec v roce 2000 přeměnili ovčín na kulturní sál. Od té doby ovce žijí venku tak, jak to bývávalo dřív, a bývalý ovčín je v téměř celé léto zarezervovaný na každý víkend. Uvnitř starých zdí a na elegantním nádvoří s tryskající fontánou může slavit až 200 hostů.

Je to kvůli strmým svahům. Můj otec si myslí, že je to pro mě příliš nebezpečné.

Elisabet Rotger
002
ŠKODA KODIAQ

Svatební obřady se konají pod olivovníky. Události organizuje Eli s rodiči, přičemž s jídlem jim pomáhá další člověk. Eliina sestra zase zařizuje dokumenty. Zemědělství ji vůbec nezajímá, pracuje jako právnička v Palmě. Město versus venkov. Lodičky versus holínky. „Jsme jako oheň a voda,“ říká Eli, nasazuje si slamák a láskyplně pohladí traktor, který má asi tak 70 let. Sklo předních světel je prasklé, vydává jen tlumené světlo. „Ale je to moje pýcha.“ Tak jako tak si nový traktor nemohla pořídit. „Je to kvůli strmým svahům. Můj otec si myslí, že je to pro mě příliš nebezpečné.“ Ale když ‘Generál’ - jak mu s láskou a úctou říká - není doma, tajně traktor řídí.

029

DĚDIČNÁ TVRDOHLAVOST

„Nejkrásnější je ten pocit sounáležitosti,“ říká Eli. „Když je někdo nemocný, nebo stříhá ovce, pomůžeme si navzájem.“ Farmáři si také vyměňují berany, aby do stáda přivedli novou krev, aniž by museli změnit stávající plemeno. Eli jede směrem k čarodějnické hoře a pach nafty se mísí s vůní Bugenvilejí. Jméno hory se odvíjí od legendy vyprávějící o čarodějnicích, které tu kdysi žily. Když je úplněk, vypadá to, jako kdyby ty dva vrcholy spojil pás mraků. „Když budete zlobit, čarodějnice si pro vás přijdou. Přesně tím rodiče strašili děti, vzpomíná si Eli. Podle záznamů bylo Alaró ve Středověku sídlem španělské inkvizice a pálení čarodějnic byla běžná věc. „Dělníci z usedlostí tam přespávali v boudách. Těžili uhlí a kámen, který používali na budovy a zídky. Dnes už se tam nic netěží. Eli musí rychle zkontrolovat ploty a starobylé zídky. Zrovna nedávno se jedna zřítila následkem silných dešťů. „V Alaró je jen jeden muž, který je ještě umí opravit. Je mu 70 a má bolavá záda.“ Jeho syn pracuje v Palmě a v tradici nehodlá pokračovat.

Nejkrásnější je ten pocit sounáležitosti,“ říká Eli. „Když je někdo nemocný, nebo stříhá ovce, pomůžeme si navzájem.

Elisabet Rotger

043

034
Opuštěné finky

Od sousedova domu se k nebi zvedá sloup kouře. Prořezávat stromy a pálit větve můžete jen v zimě. „A udělat to prostě musíte,“ mumlá Eli. V bílých teniskách se po žebříku noří do pomerančovníku. Velice pečlivě prohlíží jednotlivé plody a některé z nich odtrhává a vyhazuje. „Příští rok budeme mít dobrou úrodu.“ To znamená, že zase brzy naloží svůj traktor.