2018: Škoda jako cejch

Posadil vás táta za volant už coby malého kluka?
Vůbec ne. Věnoval jsem se atletice. Docela mi to šlo. Až v jedenácti letech jsem projevil zájem o motorsport a přišel jsem za tátou, že bych rád vyzkoušel motokáry, ale mé začátky nebyly vůbec jednoduché – vůbec mně to nešlo a připadal jsem si jako ‚nemehlo‘. Díky dědovi a tátovi jsem měl tvrdou školu, protože mně oba věnovali maximum a motorsport mě začal šíleně bavit. Táta byl špičkový okruhář a nikdy by mě nenapadlo, že bych někdy jezdil rallye.

Jako osmnáctiletý jste vyhrál Škoda Pick-up, o rok později ovládl Škoda Octavia Cup. Jaká byla cesta z okruhů k rallye?
Okruhové závody se odehrávaly hlavně v Brně nebo na mosteckém okruhu. Snil jsem o velkých sériích v zahraničí, ale byly finančně nedosažitelné. Současně jsem jako divák jezdil na závody v rallye. Byla to mnohem větší zábava, větší adrenalin. A tak jsem krátce po devatenáctých narozeninách jel v Blovicích se Škodou Octavia první rallye v životě.

O dva roky později vaši kariéru v rallye málem ukončila těžká nehoda při závodě na Slovensku, kdy vám praskla pneumatika a skončil jste v nemocnici. Táta byl tehdy proti vašemu pokračování závodní kariéry.
Tehdy šlo o hodně nepříjemnou situaci. Ale já chtěl pokračovat. A táta mě podpořil. Tak jako během celé kariéry. Vždy se snažil poradit, jen jednou mi pořádně vyčinil. Ještě na okruzích. V sezoně 2001 jsem usiloval o vítězství ve Škoda Octavia Cupu. Táta mě v Mostě v posledním kole pouštěl z prvního místa, ale já takovým způsobem vyhrát nechtěl, a tak jsem ho dostrkal do cíle na nárazníku před sebou. V boxech mi důrazně vysvětlil, že pokud nevyhrajeme seriál celkově, další rok ve startovním poli nebudeme. Za absolutní prvenství byla totiž nová škodovka. A abychom měli na sezonu, prodali jsme ji a pokryli tak náklady. Naštěstí jsem další závod vyhrál a tím i celý seriál.

Nikdy se nenašel okamžik, kdy jste měl pochybnosti o smyslu vaší cesty v automobilovém sportu?
Sezona 2003, kterou jsme odstartovali s tehdejším navigátorem Filipem Schovánkem právě nehodou na Rallye Tatry, byla hodně složitá. Byli jsme posádka s tovární podporou Škody Motorsport. Ale prvních pět soutěží se Škodou Octavia WRC jsme nedokončili. Ať už kvůli havárii, nebo technickým problémům. Moje sebevědomí bylo na nule. Ale všechno se zlomilo při Barum rallye. Ve skvělé konkurenci jsme skončili třetí, což představovalo obrovský impuls. Další dvě domácí soutěže jsme vyhráli a o rok později ovládli poprvé domácí šampionát. V roce 2006 a 2007 jsme v soukromém týmu Czech Rally Team Škoda – Kopecký mohli díky škodovce a našim partnerům startovat v mistrovství světa s vozem Škoda Fabia WRC a přiznávám, že tohle bylo pro mě ‚nejvíc‘. Řídit Fabii WRC na soutěžích MS je nezapomenutelné… Následoval rok 2008 – ‚rok přechodu a transformace‘ celého týmu Škoda Motorsport a od roku 2009 jsme se, již s novým spolujezdcem Petrem Starým, stali plnohodnotnou posádkou mladoboleslavského továrního týmu s vozem kategorie Super 2000, který vzápětí vystřídal vůz Škoda Fabia R5, Fabia R5 EVO a Škoda Fabia RS Rally2, se kterým závodím doposud.

Vyhrál jste titul mistra světa WRC2, byl evropským šampionem, králem Asijsko-pacifického mistrovství, opakovaně mistrem Česka. Domácích titulů máte celkem deset. Více jste z kariéry mohl vytěžit jen těžko, že?
Chybí jenom titul absolutního mistra světa. Není tajemstvím, že jsem chtěl v sezoně 2008 jezdit mistrovství světa s WRC. Jenže tehdy byla finanční krize. Měl jsem možnosti vstoupit do jiných továrních týmů, ale musel bych zaplatit dva miliony eur. Zůstal jsem věrný Škodě. A nikdy jsem nelitoval. Od poloviny sezony jsem začal testovat Fabii S2000, další rok jsem závodil v IRC. A následně přišly největší úspěchy.

Až se zdá, jako byste měl recept na vítězství. Co bylo klíčem všech mimořádných výsledků?
Rychlost! A také spolehlivost. Neměl jsem mnoho karambolů. A když už se něco přihodilo, tak mimo soutěž. Jednou jsme testovali před Valašskou rallye. Bylo povolené řezání pneumatik. Chtěli jsme toho s navigátorem Pavlem Dresslerem využít. Tehdy jsem s autem třísknul do stromu a rozbil jsem kompletně celý vůz, že byl nepojízdný. Ale druhý den mi z továrny přivezli nový stroj, já startoval a vyhrál. Jako soukromý jezdec bych měl smůlu, v tomto ohledu byla přítomnost v továrním týmu pochopitelně obrovským bonusem.

Setkával jste se často se závistí některých kolegů, kteří prahli po vašem místě a možnostech?
Nikdy jsem to neřešil. Je třeba říct, že jde o opravdu náročnou práci. Třeba v sezoně 2011 jsem byl v kombinaci všech testů a závodních povinností celkem 220 dnů za hranicemi.

Který z titulů je pro vás nejvíce výjimečný?
Mám titul z mistrovství světa v kategorii WRC2, což se nikomu v Česku nepodařilo. Přitom tehdy jsme v sezoně vůbec na mezinárodní scéně neměli startovat. Plán byl, že se zaměříme na domácí obhajobu titulu.

Ale dostali jsme šanci v Monte Carlu a vyhráli. A tak jsme dostali další příležitost na Korsice. A zase jsme vyhráli.

Tehdy jste s navigátorem Pavlem Dresslerem byli jako kapela. Kam jste přijeli, tam jste vyhrávali...
Byla to životní sezona. Ovládli jsme všech šest domácích soutěží a získali titul. Ve světě jsme dominovali na Sardinii, v Německu a pak jsme v Turecku vítězstvím pečetili titul mistrů světa.

Nezůstal ve stínu titulu mistra světa WRC2 a prvenství v evropském šampionátu titul z APRC? Nebo ani vy sám nepřikládáte prvenství v Asijsko-pacifickém mistrovství tak zásadní význam?
Pro mě šlo o obrovský úspěch. Soutěže v Asii a Pacifiku byly velice specifické. Šampionem byl tehdy Gaurav Gill z Indie, náš týmový kolega. Měl s mistrovstvím velké zkušenosti. A my jsme ho dokázali na neznámých tratích porazit, což vyžadovalo maximální výkon. Nebojovali jsme jenom s nástrahami cest, ale i netradičními výzvami. V Austrálii jsme dvakrát míjeli stádo krav. Jednou na přehledném místě, podruhé za horizontem. A to bylo vážně hodně těsné. V lesích zase byly cedule upozorňující na padající koaly. A při závodě v Malajsii jsem měl nahnáno nejvíc.

Dostali jste se za volantem Škody Fabie S2000 do krizové situace?
Vůbec ne. Ale závodilo se prakticky jenom na cestách v palmových hájích. Těsně před závodem nás někdo upozornil, abychom v případě karambolu nebo potíží byli obezřetní, protože je tam nasazeno přes tisíc kober za účelem likvidace ptáků a živočichů ohrožujících plody palem. Po jednom ze skoků nám prasknul držák tlumiče a museli jsme auto odstavit. Tehdy jsem neměl moc dobrý pocit. Navíc při tréninkových jízdách a během prvního průjezdu jsme nikde nikoho neviděli. Ale jakmile jsme zastavili, za pár minut bylo u auta snad dvacet sběračů plodů, což pochopitelně přispělo k našemu klidu.

Kromě Fabie S2000 jste řídil Fabii Kit Car, Octavii WRC, Fabii WRC, Fabii R5 a Fabii RS. Existuje v novodobé historii motorsportu Škoda Auto vůz, který jste nepilotoval?
Učil jsem se řídit na Favoritu v uzavřeném areálu v Rychnově. Tehdy mi ještě nebylo ani osmnáct. Následně jsem prošel všemi vozy, ať už pro rallye nebo okruhy. Celá moje kariéra je spjatá se Škodovkou, s níž jsem vytvořil mnoho rekordů. A jsem na to pyšný. Z hlediska délky vzájemného spojení jde ve světě motorsportu o unikát. Nejen z hlediska sportovního mi pozice továrního pilota hodně rozšířila obzory. Poznal jsem Asii a Pacifik. Startovali jsme v Nové Kaledonii, Austrálii, Číně, Malajsii, Novém Zélandu, Japonsku, Brazílii, Argentině… Díky škodovce jsem měl šanci poznat celý svět a jsem za to maximálně vděčný!

Kromě soutěžních povinností jste souběžně pracoval i na vývoji nových vozů. Byl vůbec čas všechny výjimečné úspěchy oslavit?
Zatáhnout umím i v tomto směru... V roce 2009 jsme s Petrem Starým přišli v kombinézách a s poháry za vítězství v Barum rallye na pokoj v šest ráno. Poté, co jsme absolvovali po závodě slavnostní ceremoniál a tiskovou konferenci, jsme byli snad deset kroků od vchodu do hotelu. Ale moji nejlepší kamarádi z Lična, kde jsem vyrůstal, nás přesvědčili, ať si s nimi jdeme připít do nedalekého baru. Trošku se to protáhlo. Když jsme pak v roce 2018 vyhráli v Turecku titul mistrů světa, letěl jsem přímo na testování do Španělska. Po návratu čekala na letišti manželka a že musíme zajet pozdravit její kolegy z práce. Při představě cesty do centra Prahy jsem byl dost protivný. Ale v baru čekali všichni moji kamarádi, tehdejší navigátor Pavel Dresler... To byla nejpříjemnější a nejkrásnější oslava.